Michal Horáček – Víra v talenty

22.12.2008

Michal Horáček tentokrát rozdal své texty několika skladatelům a ze všech skladeb, které vznikly, si nakonec několik vybral a dal je nazpívat sedmi známým a méně známým zpěvačkám: Natálii Kocábové, Haně Robinson, Lence Nové, Naďě Válové, Szidi Tobias, Tereze Nekudové a Věře Nerušilové. Opět pečlivě vybíral a dlouze natáčel, až na svět přišlo album Ohrožený druh, které mimochodem již několik týdnů vede v prodejnosti domácí hitparádu.

 Proč jste nespolupracoval s Petrem Hapkou a album nevydal pod dobře zavedenou značkou H+H?

Na to je ještě brzo. S Hapkou jsme vydali desku teprve nedávno, je to asi tak dva roky, a já si myslím, že ty pětileté intervaly jsou pro nás vhodnější. Přesto výjimkou bude hned to další album. Vyjde už na podzim 2009 – s pomocí Boží.

Jinými slovy – váš tvůrčí přetlak je poněkud větší?

I tak by se to možná dalo říct, diplomaticky. Popravdě je to takhle: mnohem větší.

Způsob, jakým jste vybíral autory a interprety pro album, a to, že jste opět dal šanci několika novým jménům, mluví o jakémsi druhu hudebního filantropství.

Filantropie to není ode mne, ale od mých spolupracovníků. Všichni skladatelé a všechny zpěvačky museli o své místo na albu soutěžit. Nikomu jsem nic nezaručil, takže většinou pracovali bezvýsledně a zadarmo. Extrovní honoráře nedostali ani ti, kteří se tam nakonec dostali… A to už je hodně blízké dobročinnosti.

Ano, chovám víru v talent a osobitost, přestože někdy je ukrytá. Nejednou totiž stačí takovému člověku říct: Věřím ti. Zkus to složit, zkus zazpívat. Ne vždycky, ale občas se přece stane, že zazáří. Možná, že na takovou pobídku čekal mnoho let, třeba celý život. A je možné, že od té chvíle bude zářit dál, i v písničkách s texty někoho jiného. Půjde světem s hlavou vzhůru. Anglicky se tomu říká „walking tall“. Je krásné vidět lidi při takové chůzi.

Album Ohrožený druh je oproti vašim předchozím deskám stylově mnohem pestřejší.

Byl to trošku záměr, ale ten nebyl na prvním místě. Hlavní bylo udělat přesvědčivé album. Širší žanrové rozpětí bylo dáno tím, že jsem se obrátil na různé skladatele s různým rukopisem a vybral si dopředu i dvě dávno složené melodie – jednu od Tanity Tikaram, druhou od Paola Conteho. Petr Hapka má výrazný, jednoznačně čitelný a okamžitě rozpoznatelný rukopis, již po několika taktech víte, že je to jeho hudba. Deska s různými rukopisy přirozeně pestřejší je. Automaticky to neznamená, že je lepší… ale pestřejší nepochybně.

Takže se klidně do budoucna můžeme od vás dočkat třeba i rockové desky, když páni muzikanti složí rockovější písničky?

Nevím, jsem všemu otevřený. Když páni muzikanti složí písničky, které podle mého soudu dobře rozvinou textovou stránku, pak ano. Může to být rap i opera, cokoliv, ale není to moc pravděpodobné, protože ty šansony přece potřebují klidnější hudební půdorys. Aby se tím textem mohl posluchač zabývat. Rocková hudba není určená primárně k zamyšlení, je v ní spíš revolta. A samozřejmě stojí a padá s rytmem. Šanson se naproti tomu nemusí s bubnem vůbec potkat.

Překvapilo vás, že se ta deska stala zlatou ještě dřív, než se objevila na pultech a pravděpodobně se bude výborně prodávat i nadále?

Mě vůbec překvapuje, že v době, kdy se dá všechno stáhnout, si lidi ještě kupují desky. Není to ješdnoznačně otázka morálky, i když člověk, který mě nechává podepsat přepálený disk mě přece jen trochu zaskočí. Je to regulérní pragmatické chování. A proto chci-li album prodat, musím nabídnout něco navíc. V případě Ohroženého druhu luxusní booklet s krásnými fotografiemi a taky dvd stopu s dokumentem o dění ve studiu jako bonus.

Připravujete s Petrem Hapkou v příštím roce premiéru divadelní hry Kudykam, která bude celá ve verších. Je vám rámec desky již malý?

Chtěl jsem si vyzkoušet něco ambicióznějšího. Když mám před sebou ten bílý papír, vím, že se na něj vejde třicet dva řádků a že na tom prostoru se dá nastolit nějaká emoce, nebo situace, ale nic víc. Chtěl jsem delší příběh s více postavami a peripetiemi. A tak jsem psal, psal až bylo řádek mnoho set. Vlastně ne já, ale ten text sám si řekl o divadelní hru.

Přeji si, aby sám o sobě, bez hudby, obstál jako literatura. Proto vyjde knižně, dokonce ve výtvarném pojetí tak vynikajícího umělce, jakým je pan Boris Jirků. Ale bez hudby věčně nezůstane – Petr Hapka už složil spousty nových písní… a právě ty budou obsahem našeho dalšího společného alba. Právě teď jsme v období hledání interpretů. Už vím, že představíme mnoho nových hlasů, nových osobností.

Studujete antropologii, píšete články a texty, jste strašlivě činný a přitom nemusíte vůbec pracovat, proč to děláte?

Protože celá léta jsem vydělával peníze jen proto, abych konečně mohl dělat to, co mě opravdu baví. To, co mě samo vyzývá k činnosti. Stanovuji si cíl, ale dosažení cíle není tím největším potěšením. Tím je jenom cesta, věčné snění, zkoušení, zahazování vyzkoušeného a další snění. A tak pořád dokola. Doprovodí-li mě na té cestě talentovaní lidé, jde se zvesela.

Ivan Ivanov, foto: Daniela Dostálková, muzikus.cz