05.11.2008
Michal Horáček tvrdě dře, aby byl nejlepší. V psaní písní, hazardních hrách nebo zkouškách na vysoké škole.
„Na umění se připravit nemůžete, to je to dar. Ale tam, kde to jde, se připravuju,“ říká textař a hazardní hráč v druhé části rozhovoru pro Aktuálně.cz.
V současné době vydává své nové album Ohrožený druh, které obsadil sedmi výraznými zpěvačkami v deseti písňových příbězích. I tuto desku cizeloval do posledního detailu – „aby byla opravdová a vyhnula se kýči“.
„Kýč nahrazuje skutečnou emoci. Není překvapivý, je nalakovaný. A to dělat nechci,“ říká 56letý autor.
A s kým se známý textař radí o svých písních? Proč ve středním věku vystudoval s červeným diplomem a proč chce měnit kulturní a sociální antropologii?
Dočetl jsem se, že vaše první setkání s vaším zásadním spolupracovníkem, skladatelem Petrem Hapkou, proběhlo tak, že jste prostě a jednoduše v roce 1984 zazvonil u jeho dveří. Bylo to tak trapně jednoduché?
Bylo (smích). Přesně si pamatuju, kdy se to stalo: na Tři krále 1984, za chvíli to bude pětadvacet let. Zvláštní věc: důležitá setkání bývají právě taková. Z čista jasna. Taky se zamilujete najednou. Když si to začnete zdůvodňovat, nikdy to není ono. Láska na první pohled bývá trvalejší než ta, u které si řeknete: Hele, ona má dukáty a chalupu od táty…
Byl jste před setkáním nervózní, nebo jste z tehdy slavnějšího jména neměl respekt?
Měl jsem velký respekt. Vůči Hapkovi ho mám pořád, i když dnes mám pana skladatele dokonale přečteného a znám miliony jeho chyb.
V jednom rozhovoru jste řekl, že nemáte hudební sluch. Není to při spolupráci na překážku?
Ale já mám hudební sluch! Umím zastavit nahrávku a říct: Tohle je mimo. Ale nemám absolutní sluch ani hudební vzdělání. Natož pěvecké schopnosti. Třeba pro mou dceru, která se školí na operní pěvkyni, jsem úplně trapnej. Dokonce jednou někdo říkal Hapkovi: A proč ten pan Horáček vlastně nezpívá? Hapka se krátce zamyslel a řekl: Jak ho znám, kdyby to bylo jen trochu možné…(smích)
Urazí vás, když někdo označí vaše písničky za uhlazený kýč?
Ano. I když moc často se to nestává. Pro mě je kýč každopádně to poslední, co bych připustil. Kýč je to, co nahrazuje skutečnou emoci. Kýč hladí, ubezpečuje a potvrzuje status quo. Zatímco skutečné umění, podobně jako hazardní hra, je přesně opačné: Znejišťuje, nutí vyklánět se do neznámých prostorů. Zabývá se překvapivým – a kýč nikdy není překvapivý. Přesto připouštím, že kdokoli nejen může, ale i smí výsledky mé práce vidět jako kýč, podobně jako Šalda označoval za kýčaře Antonína Slavíčka a nejeden dobový kritik Karla Čapka.
Je tedy vaše nová deska Ohrožený druh, kterou jste věnoval pouze ženským hlasům, skutečně opravdová?
Právě tuhle desku jsem až extrémně podřídil tomu, abych toho dosáhl. I proto jsem neangažoval zpěvačky. Je tam jediná zpěvačka – Lenka Nová. Ostatní nemají techniku, dokonce ani šansoniérskou techniku jako třeba Hana Hegerová. Ale tím spíš nestojí mezi nimi a posluchačem vůbec žádná bariéra, ani bariéra zručnosti. Proto se můžeme soustředit na to, co nám vyprávějí, a snad i věřit, že to poprvé přišly vyprávět právě nám. Zpívat by se to jistě dalo daleko líp, ale byly by to jen lepší tóny, ne lepší vzkaz.
Kam byste své písně zařadil v rámci nějaké stylové škály? Píšete pop, šanson?
První je příběh, který má ambici obstát i bez hudby, jen na papíře. Pak musí přijít hudba, která ho rozvine a nastolí náladu. A potom interpret, který příběh zvláštním způsobem pojme. Textař byl vždycky poslední, a teď je první. On vypráví, ostatní mu asistují. Takže možná je to ten nejstarší styl – vyprávění. S ním se vlastně vracíme tisíce let zpátky k velkým eposům, jako je Gilgameš. Nebo Illiada. Ta se v době své největší slávy nerecitovala, vždycky se zpívala. Lyrice se říká lyrika proto, že je to příběh zpívaný a doprovázený na lyru. Takže soudím, že poezii vracím tam, kde v předmoderní éře vždycky bývala: K rytmu, náladě a hudbě.
Čili pokládáte své texty za poezii, nebo tak fungují jen ve spojení s hudbou?
Snažím se naznačit, že pro mě to není otázka „buď poezie, anebo písňový text“. O básnících se dosud mluví jako o „pěvcích“ a „navzdory básník zpívá“ a tak. Snažím se tomu starému vnímání poezie jako magie vyjít vstříc. Poezie zpřítomňuje cosi nepřítomného, nebo přítomného jen nezřetelně. Používá k tomu i základních rytmů, jakým tepe naše srdce, jaký vytváří náš krok. K tomu, jako Čech, přidávám českou zvukomalebnost. Takže i poezie na papíře by v sobě měla mít základní potenci hudby. A tak by si takový text mohl zhudebňovat svým čtením kdokoli. Myslím ovšem, že je lepší, ujme-li se toho vynikající skladatel.
Jak jste vůči své vlastní práci kritický?
Celá má práce je z devadesáti procent autokritika toho, co jsem napsal. To, co za poslední léta předkládám jiným, je vlastně jen zbytek, jenom to, co před takovým pohledem obstojí. Proto se vznik mých alb tak vleče. A že to může být lepší? To určitě může! Že někdo může říct, že to je umělé, mělké, úplně blbé? To jistě může. Ale jen z jejich, ne z mého hlediska. Kdybych ve své písni nějakou umělost, mělkost nebo blbost našel, určitě bych s ní nešel na veřejnost.
Máte někoho, kdo po vás texty čte, kdo vám radí?
Manželce je dávám, ale popravdě řečeno chci, aby mi řekla, že to je bezvadné (smích). Protože jediná vnější kritika, která mi pomáhá, je chvála. Mám svých pochyb dost a sem tam potřebuju, aby někdo řekl: Jo, tohle mě dostalo. Že se mi to nepovedlo poznám podle toho, že mlčí. Další řeči nejsou potřeba.
Ve svém životopisu píšete, že poprvé jste na dostihy do Chuchle přišel v roce 1968 – tedy v době, kdy vám bylo 16 let – a od té doby jste se profesionálně věnoval hazardu. Opravdu jste se sázením začal takhle brzy?
I dřív. Od dětství jsem hrál čáru. Trávil jsem svoje školní léta tím, že jsem vypracoval a uplatňoval zvláštní techniku házení mincí na cíl. Byl jsem s ní nesmírně úspěšný. Tehdy – v těch deseti letech – jsem pochopil, že dobrá příprava je velkej fór. Na lásku a na umění se připravit nemůžete, to je to dar. Ale tam, kde to jde, se připravuju. To je základ mé kariéry hazardního hráče. Pak už jen trocha toho srdce.
Před čtyřmi lety jste prodal Fortunu a černého bookmakera jako za minulého režimu už – alespoň co vím – také neděláte. Věnujete se hazardu ještě v nějaké formě?
Jako spousta jiných lidí vlastním akcie několika podniků. A není na celém světě burzy, která by v posledních týdnech byla výnosná. Říkám to s úsměvem, protože vím, že to je hazardní hra, a hráč se musí usmívat za všech okolností. Ale uvnitř se zrovna nechechtám. Jde o docela vysoké sázky, o daleko větší hazard než vsadit na koně. Na dostizích vsadíte dvě stě korun, tady jde o milióny, takže pocit prohry je přiměřeně větší.
Pokud to není tajné, kdy a na čem jste nejvíc vyhrál?
Spíš si pamatuju, kdy jsem nejvíc prohrál. Když jsme měli Fortunu, probíhalo mistrovství Evropy ve fotbale. Tam kopal Španěl Raúl v poslední minutě zápasu s Francií penaltu. Francie vedla o gól a my jsme potřebovali, aby nevyhrála. Byly v tom kumulativní sázky. A Raúl, nejlepší střelec španělské ligy, trefil břevno. A tím okamžikem jsme prohráli asi 35 milionů. To si člověk pamatuje i v inflačním prostředí.
Z tónu některých vašich odpovědí vychází hazard jako velmi vzrušující a duševně povznášející záležitost. Zároveň může zničit tisíce životů…
Záleží na druhu hazardu. Sázet na to, jestli vyhraje Nadal nebo Federer – to podle mě není vůbec žádný hazard. K tomu jsou potřeba nějaké informace, kompetence. Hazard v tomhle přísném smyslu není ani koupit si akcie ČEZ. I když i tam můžete přijít o rodinné úspory. Ale před čím varuju každého, kdo bude tuhle odpověď číst: Ať vás ani nenapadne hodit jedinou korunu do automatů! To je něco, co ničí životy a vyvolává závislost. Pan primář Nešpor napsal knihu Hazard jako duševní nemoc, v níž konstatuje, že neměl ani jednoho pacienta závislého na kursových sázkách. Závislost vyvolává naléhavost té herní akce. K sázce na fotbalový zápas potřebujete přemýšlet a pak čekáte celý týden, u třešniček a citrónků automatů myslet nemusíte a na sázku máte jen pár vteřin.
Problematice hazardních her jste věnoval i svoji diplomovou práci, kterou jste před rokem zakončil studium sociální a kulturní antropologie na UK v Praze. Co bylo jejím konkrétním výstupem?
Moje magisterská práce se jmenovala Nástin teoretických a metodologických předpokladů etnografického studia prostředí hazardní hry. Pod tím krkolomným titulem jsem vytyčil věci, kterých je potřeba si všimnout a rozkrýt je tak, abychom spatřili abstraktní pravidelnosti. Jde vlastně o obsáhlou přípravu k mé disertační práci, která právě vzniká. A ta je něčím, co i ve světové antropologické literatuře zabývající se prostředím hazardní hry bude novum. Musí být, protože já jsem opak antropologa, který nejprve vystuduje školu a pak si jde osvojit prostředí, které si vybral. Já jsem hazardní hráč, který se rozhodl stát antropologem, aby o hře mohl podat zprávu. Je nezvyklé, aby se 56letý člověk stal antropologem, když byl celý život valchařem, a přesto soudím, že právě takový přístup antropologie nutně potřebuje. Jinak plodí strašná nedorozumění.
Snažil jste se chodit na přednášky a semináře, nebo jste měl kvůli pracovnímu vytížení upravený studijní plán?
Naopak, měl jsem nejlepší docházku ze všech. Zorganizoval jsem si čas tak, aby mi studium mohlo dát všechno, co se do mě vejde. Nadto ve svém věku musím být pro mladší kolegy tím, kdo nejen chodí, ale je i připravený. Cítil jsem, že se na mě pohledy kolegů, ale taky učitelů, upírají. Profesoři na mě museli být přísnější, aby je nikdo nemohl nařknout, že Horáčkovi, který jezdí do školy limuzínou, dali něco zadarmo. Proto mám červený diplom a vždycky budu mít jen jedničky. Dokážu to, protože se tomu extrémně věnuju a cítím to jako velikou odpovědnost.
Nikdy bych nemohl udělat to, co Honza Ruml, který se hlásil na právnickou fakultu v Plzni a mezi přijaté studenty se nekvalifikoval. Na odvolání se tam pak dostal s tím, že za minulého režimu studovat nesměl. To je pravda, ale my nemáme na univerzitách neomezený počet míst. To znamená, že ubral místo někomu, kdo byl lepší. Já být Honzou Rumlem, tak tam jdu příště znovu a lépe připraven. Jak mohl na základě svého osobního příběhu, za který nikdo z mladých nebyl odpovědný, uzmout místo někomu lepšímu?
Jak jste se sžil s o generaci mladšími spolužáky?
Výborně. Mezi mladými lidmi se cítím mnohem lépe než mezi starými.
Jste také autorem šesti knih. Je málo známou skutečností, že jste ještě za minulého režimu vydal dějiny dostihů nazvané Království za koně. Měl byste chuť dát dohromady pokračování?
V 70. letech jsem napsal anglicky knihu Dějiny dostihů ve východní Evropě. Sběru materiálu jsem se věnoval asi sedm let, pak jsem to předložil jednomu anglickému spisovateli a ten moji tehdy kostrbatou angličtinu výrazně vylepšil. Mimochodem – od toho jsem se o psaní něco opravdu dozvěděl… Ale už umřel a já ten rukopis nemůžu zaboha najít; je to asi 400 stran psaných na průklepáku. Pokud bych to našel, určitě bych to zveřejnil. Jinak to zůstane jednou z mých proher.
Jste knihomol?
Čtu hodně, protože nejvíc na světě – kromě lidí – miluju knihy. Doma jich mám asi deset tisíc. Jsou pro mě něco jako posvátné objekty. Teď je moje četba soustředěná na literaturu, kterou musím nastudovat k doktorské práci. Přečetl jsem k ní jen za poslední rok desítky knih, celkově stovky. Nejvíc mi daly práce Jean-Francoise Lyotarda, Pierra Bourdieua a hlavně Michela de Certeau.
Čtete i lehčí literaturu?
Mám rád třeba Terryho Pratchetta nebo Neila Gaimana. V poslední době se občas začtu i do veršů Vítězslava Nezvala. Moje potíž, možná je to úchylka, je ale v tomhle: Jakmile mě něco osloví, hned mě to někam žene. Je to zrovna 52 let, co Nezval napsal svou asi nejlepší věc, 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida. Řekl jsem si, že je na čase v tom žánru – villonských baladách – zase v češtině něco udělat. Tak si je začínám psát. Hodně jsem jich zahodil, čtyři si zatím ponechávám. Nesmírně mě to baví. A děkuju panu Nezvalovi, že mě k tomu dobrodružství ponoukl. Přál bych si, aby o dalšího půl století později k něčemu podobnému někoho ponoukly i moje věci… Já vím, je to drzé přání. Ale já už taková mívám.
Michal Pavec, aktualne.cz
« ZPĚT