Moji předkové se obracejí v hrobě

Není hlupák, i když často a rád zdůrazní, že je nedouk. Své úspěchy ironizuje a sráží. Možná upřímnost, možná póza. U hráče těžko říct! Co však bezmezně ctí, je rodný jazyk, s nímž skvěle pracuje. „Čeština, to je materiál,“ říká podnikatel a textař Michal Horáček.

Máte úspěch, postavení, popularitu, vydělal jste miliony… Čeho byste se s klidnou myslí vzdal?

Ty věci jsou strašně relativní, nedají se změřit. Co je úspěch? Písničky, které jsem udělal? Ani nevím, jestli jsou dobré. Je měřitelné, že sto tisíc lidí si dnes, kdy LP stojí 500 korun a průměrný měsíční plat činí 9000 korun, koupí mé písničky. Toho si vážím, to je úžasné. Na druhé straně si nemyslím, že toto měřítko je podstatné. Lidé kupují ijiné desky a chodí na muzikály, o kterých si nemyslím, že jsou extra dobré. Ale víte, co je báječné? Jít v neděli po ulici a z otevřeného okna slyšet svou písničku. Z toho totiž vyčtu, že někomu stojí za to strávit se mnou volnou chvíli. Potěší mě islova: „Jak jste to napsal, to taky cítím!“ Tohle poznání je jako droga, které se nikdy nevzdám. Neuměl bych se vzdát psaní písniček, které lidem něco říkají. Nebo o kterých se domnívám, že lidem něco říkají.

A dokázal byste se vzdát peněz?

Jsem hráč od dětství. Mockrát jsem vyhrál a od devatenácti měl to sportovní auto, kterým jsem jezdil dvě ulice z domova na fakultu, aby jako viděli, že ho mám. Jenže pak přišla doba, kdy jsem auto neměl a kdy jsem neměl prakticky ani na jídlo. V hráčském světě se tyhle situace výrazně střídají. Prostředí vás naučí vyhrávat, ale i prohrávat, a obojí je stejně těžké. Jde jen o to, aby výhry poněkud převážily prohry. Mít stokrát ze sta pravdu je nesmysl. Všechno jsou pohyblivé písky, na kterých se staví. Peníze, peníze. Ano, chci je, protože jsem je poctivě vydělal a nestydím se za to. Pomáhají mi žít plnější život. Ale kdyby to opravdu muselo být… umím si představit, že bych je neměl. Hlavně abych měl čas psát v noci písničky. K tomu stačí tužka a papír, a ty budu mít vždycky.

Nápady ne? Ty potřeba nejsou?

Ty nezáleží na mně. Nápad je něco, jak krásná čeština naznačuje, co na člověka napadá. Já můžu být jen zorané pole a doufat, že tam ta dobrá semínka napadají. Ale že bych ta semínka sám dělal, to ne. Mou povinností je být připraven. Dobrý nápad je dar, čirá milost, které se mi dostává.

Věříte v Boha?

Do kostela nechodím, ale věřím.

Víc než v kombinace čísel, v množiny, možnosti…

Bůh ty kombinace umožňuje. A pak, tohle je logika, o níž můj oblíbený autor Terry Pratchett říká: „Logika je schopnost mýlit se ve velkém.“ Ale s Bohem se nezmýlíte.

Nabubřelost a arogance. Častý projev úspěšných, movitých, mocných. Už vás z nich někdo nařkl?

Když se vám radikálně změní život, tedy tak, že najednou nepřemýšlíte, jestli si koupíte chlebíček, nebo načepujete benzin… je to velký zásah do existence. Nedivím se nikomu, kdo tomu strašnému tlaku podlehne a začne si myslet, že má patent na pravdu, je strašnej pašák a na všechno kápnul. Úspěšně se vyhnout téhle pasti je nadlidské.

Vy jste se vyhnul?

Já měl štěstí, že se mi tohle stalo v devatenácti. Určitě jsem byl nepříjemný, a i když jsem ničemu nerozuměl, myslel si, že jsem všechno dokázal.

Dnes už si to nemyslíte…

To musí posoudit jiní. Ale můžu poctivě říct, že se snažím, abych nebyl takový hlupák.

Jinak. Vás dnes nikdo z nadutosti neobvinil?

Nevím o tom. Do očí ne… Možná mně i pomohlo, že jsem začal v jedenačtyřiceti studovat. Přihlásil jsem se – jako každý, kdo se odváží vstoupit do výběrového řízení a má ambice být přijat – ke studiu na vysoké škole. Vzali mě, a já začal denní studium s devatenácti a dvacetiletými dětmi. Měli jsme tytéž povinnosti, úkoly – až na jedno – já si nemohl dovolit dělat špatně zkoušky. Nemohl jsem připustit, aby mi profesor řekl: „No, tak já vám to dám, že jste to vy. Ale jinak bída!“ Nechtěl jsem toho kantora, který byl často mladší než já, přivést do rozpaků.

Kontroloval jste se?

Ano. Jen ani nenaznačovat: „Podívejte, já mám Fortunu a přijel jsem tamhletím jaguárem, tak mi koukejte dát dobrou známku.“ Naopak se mi zdá, že jsem se až groteskně moc hlídal. První jsem zdravil lidi a byl prostě hodný… Co mi pomohlo opravdu? Já přicházel na přednášky přímo z kanceláře, odkud řídím společnosti v různých zemích, mám tisíce zaměstnanců, vysoké obraty… a teď najednou jsem se stal pokorným studentem. Nic jiného než pokora totiž nedá šanci odhalit, co Platon, Aristoteles nebo Mikuláš Kusánský svým učením mysleli, a taky pochopit, co profesoři sdělují. Sedíte, pokorně zapisujete, přemýšlíte, a až když jste si jistá, že máte na to vznést právoplatnou otázku, můžete ji položit… Pětileté studium mi pomohlo najít i perspektivu. Člověk, zabývající se sebevzděláním, vidí ohromnou hlubinu moudrosti, kterou pro nás předkové vykopali, a nemůže než stanout před ní v úžasu.

Na jedné straně chudý pedagog (mladší), na druhé bohatý student (starší). Šílela mužská ješitnost?

Každý extrém je škodlivý. Dokonce i extrémní pokora. To i ve vzdělávání. Jeho základem je, že člověk diskutuje, zpochybňuje… Opakuju, musím si dát pozor na možné opojení mocí. Je lákavé. Já můžu zavolat do jakéhokoli českého města, kde mám pobočníka, a říct: „Zajistěte mi v Klášterci nad Ohří to a to.“ A on to udělá. To je hrozná moc, a moc je pokušení. Pro začátek je dobré si to aspoň uvědomovat.

Kdo posadí Horáčka „na prdel“, když je k nesnesení a kouzlu moci podléhá?

Opravdu důležité je trefit míru. Jsou i chvíle, kdy nesmím ustoupit a začít s českou skromností. S tou hloupou hrou. V umělecké tvorbě nezřídka nastává situace, kdy člověk musí stát za svým a neuhnout. Příklad. Když dělám s Petrem Hapkou věci, na kterých mi záleží, dám jim vše, trávím na nich spoustu času, pak je přinesu, a on to začne zpochybňovat… Na jedné straně mám toho, kdo mě koriguje, ale na druhé musím ctít mez, za kterou nepůjdu. Tu je nutné si držet. Obecně pro mě platí, že mám hranice, za něž neustoupím. I kdyby všichni tisíckrát říkali, že jsem arogantní. Jsem z duše přesvědčen, že tak je to dobré.

Není vám padesát, a už jste byl černým bookmakerem, vyletěl ze školy, pobýval v Americe, „seděl“, psal knížky a řadu písní, studoval v cizině, zabrousil do politiky, nedávno absolvoval UK, založil sázkovou kancelář… Co chcete dál? Nebo už není co chtít?

Jéžiš, já ještě nic nedokázal. Tohle je vážně nic.

Co je ve vašem pojetí: něco dokázat?

Jako dítě jsem miloval Chandlerovy detektivky a svého syna později pojmenoval Filip po Philu Marloweovi… V jednom doslovu, který napsal autor sám, stojí: „Vzal jsem ten starý, ošoupaný, vysmívaný žánr a udělal z něj literaturu.“ A já bych chtěl dokázat, že z té vysmívané, ošoupané, příšerné popmusic lze něco vzít a udělat z toho uměleckou výpověď, zpívanou literaturu. Rád bych, aby se v mém nekrologu objevilo – dřív to nebude to byl člověk, který se pokusil vzít starý, ošoupaný, vysmívaný žánr a tu a tam z něj udělal literaturu. To bych chtěl.

Za co považujete věci, které jste zvládl dosud?

Za první krůčky k cíli, kterého pravděpodobně nikdy nedosáhnu. Ale který budu vždycky sledovat.

Na svůj život se díváte mírně spatra.

Dívám se reálně. Když přijedu do Ameriky, moje bohatství naráz nic neznamená. V Las Vegas je každý druhý boháč. Jo, tady, tady ty moje peníze asi něco představují, ale ve světě? A co budou platit po mé smrti? Ovšem třeba písnička S cizí ženou v cizím pokoji bude žít dál, i když už se nebude vědět, že slova psal Horáček.

Řekl jste, že vás hráčské prostředí naučilo přijímat i prohry. Jste ochoten o nich mluvit veřejně…

…ano, jistě.

A nepatří k hráčství pravidlo o prohrách taktně mlčet?

Gentleman by na sobě neměl nechat znát přílišnou radost z výher, ani zoufalství z proher, a obtěžovat tím ostatní. Asi bych o tom neměl mluvit, aby to nevypadalo, že si stěžuju nebo se vyvyšuju. Výhry iprohry mají hovořit samy za sebe. Ovšem pokud se na ně ptáte přímo, odpovím. Má první prohra je, že nemám víc dětí. Mám sice dvě krásné a zdravé děti, ale kdyby jich bylo pět, bylo by to lepší. Druhá prohra; při vší snaze osvojit si základy kultury na Institutu základů vzdělanosti jsem přišel ke vzdělání pozdě. Do skutečné hloubky už nikdy neproniknu. Budu se snažit, ale vím, že to nepůjde. Jenom aby člověk pochopil Bibli, musí umět hebrejsky, znát koiné – dobovou mezinárodní řečtinu – a historické okolnosti, jinak jsou jeho povrchní znalosti až nebezpečně zavádějící. To je má prohra a moji předkové se určitě obracejí v hrobě. Kdyby věděli, že jsem bookmaker, který sice může zavolat do toho Klášterce nad Ohří atd., ale… pokrčili by rameny a zeptali se: „Co podstatného jsi udělal? Získal jsi Nobelovu cenu

Nevytváříte si tak trochu uměle komplex?

Vůbec ne. Když ve finále rovnám plus a minus, tak jsem nakonec samozřejmě šťastný, že se mi otevřeli ti všichni Platoni a obohatili můj život. Ale vím, že nemůžu s čistým svědomím říct, to je má profese, to umím. Já můžu říct, že vím, jak se dělají kursy.

Tenhle druh poznání by předkové neocenili?

Určitě ne. V našem rodu se obchodníky typu něco za cibuli něco za křen, něco zaplatíme něco zapřem, pohrdalo. Pro rod jsem omyl. I když pozor, možná mě nezatratí úplně. Dík synovi, který studuje na vysoké škole a tu latinu, řečtinu a hebrejštinu se učí, živí se sám a je mu fuk, že mám Fortunu. Ode mne nechce auto, peníze, ani kecky. Třeba předkové povolí: „Hloupej Michálek, chytrej Filip. Dobře to dopadlo!“ Ale ještě k těm prohrám. On je celý lidský život prohra. Co může člověk vyhrát? Vždyť ty všechny ambice nelze nikdy naplnit. Možná je dobré se s tím moudře smířit, ale přesto se pokoušet.

Opakovat si, že život rovná se prohra, je tak trochu krůček do otevřeného okna.

Nemyslím. Karty jsou prostě rozdané a naší povinností je jen sehrát listy, co máme v ruce, nejlíp. Pak lze prohlásit, že jsme toho sice moc nedokázali, ale s těma kartama, s tím talentem a za těch okolností… jsme to hráli dobře. To není málo!

Pohybujete se ve světě her, sám sebe jste nazval hráčem. Může být hráč dobrák?

Jistě. Jen hráč může být dobrý člověk. Skutečný hráč, ne šantala, co hází mince do automatu. To je blbeček. Hráč je ten, kdo má názor a umí pro něj riskovat. Třeba pět set korun. Víte, naše politika je zhuntovaná právě proto, že lidé v ní nemají hráčské návyky. Tam někdo přijde a volá, že třetího listopadu se to ukáže a rozhodne. A ono se nic neukáže, nerozhodne a vše jde do ztracena. V konečné fázi tím trpíme všichni.

Politik často neriskuje ani tu pětistovku…

…a to je malér. Lidská společnost by měla mít hráčské návyky, aby vše bylo kryté našimi pevnými názory, ochotou vyhrát i schopností prohrát. Za svým rozhodnutím by si měl každý stát. To by nás spasilo. Pak lze nastartovat správnou morálku; měli bychom cizelovat osobní odpovědnost.

Zpět. Znamená to, že vy dobrák jste?

Snažím se. Někdy nevědomě ublížím, někdy snad i vědomě. Ale snažím se, abych lidi neponížil, nepoškodil. Protože nikdo nemá právo zasahovat do života jiného člověka. Proto jsem synovi, když mu bylo sedmnáct a rozhodl se, že je dospělý, řekl, ať si jede do Ameriky a udělá tam maturitu. On to za šílených podmínek dokázal. Teď je samostatný a může s klidem odmítat moje kecky; jsem šťastný, že to tak dělá.

Vás to neranilo?

Lidsky strašně, ale vím, že synovi musím dát prostor. Jako každému. Jinak by vše, co říkám, byly jen žvásty.

Jste dobrák i ve chvíli, kdy s prosbou o anulaci sázek klepou na dveře křehké prstíky dětí, jejichž rodiče ve Fortuně vše prohráli?

Nad tím mi slza neukápne. Proč? Oni do toho šli s tím, že chtěli peníze vyhrát. Chtěli vzít moje peníze, tak teď, když si nechám já jejich, je to čistá hra. Navíc, každý je obdařen svobodnou vůlí, tedy i odpovědností. Kde bych vzal pouvoir tvrdit, co je pro koho dobré a co špatné? Mně se ale nestalo, že by si někdo stěžoval a chtěl peníze zpět. Naopak. Nějaký člověk prohrál své peníze a v podniku, kde pracoval, ukradl další, za což ho zavřeli. On mi z vězení psal dopisy a prosil, ať mu pošlu náš bulletin, že sází s „kolegy“, že sázení je skvost, co ho drží.

Podlehl jste sám nějaké hráčské vášni?

Já tím dlouho a naplno žil, ale říkám si, že kdyby tenkrát byla společnost normální a nechala mě žít, studovat, nemusel jsem být pro forma zaměstnán v Družstvu invalidů a dělat zajíce z pivních zátek, atd. atd. A možná bych se k hrám i sázení ani nedostal, a nemusel v nich hledat alternativu.

Co říká hráči slovo charita?

Nedělám si reklamu a odpovídám proto, že ta otázka padla. Naše firma dala loni na dobročinnost třicet milionů korun. Já přijdu řekněme za nějakým kardiologem a zeptám se, jestli má program, na který by se mu šiklo půl milionu. Když řekne jo, dám mu je. Vážně. Je dobré mít na paměti, že život jsou ty přesýpací písky, a nelze vyloučit, že najednou ti dnes nebozí budou zítra šťastní a naopak. Charita se má dělat, nemá se o ní moc mluvit. Peníze na ni rád dám, když můžu.

Nemálo umělců „tančí“ s politiky. Třeba se jen pro image objeví po boku toho, či onoho a…

…jasně. Nechci nikomu pátrat ve svědomí, ale mně nepřipadá jako velkej nářez ukázat se po boku třeba pana Grégra.

Politikům vyčítáte nedostatek hráčských návyků. Vy je máte, tak proč se do toho nepustíte? Movité lze hůř uplatit.

Chcete-li uzavřít sázku, musíte mít pevný názor, a ten zastávat. Musíte také umět odlišit dojmy od názorů. A já na současnou politiku nemám pevný názor. Řeknete-li A, musíte mít v kapse B, to nemám. Možná mi chybí i víra, že je to nutné měnit, tak to nedělám, ale ani nekňourám. Kritika bez náznaku pozitivních příkladů je nevkus. Nebudu říkat, že vláda je legrační, vulgární a kdo ví co dál, protože bych popřel, co jsem předeslal. Ale co říct chci, je, že tato vláda má naštěstí jediný úkol – splnit požadavky EU. Zařídit, aby se dalo na papírech vyplnit: hotovo. Tak, aby pan Verheugen, až přijede, nesvraštil čelo, ale usmál se.

A propos, říká se o vás, a vaše image to potvrzuje, že jste typ perfekcionisty, člověka schopného, který, co si umane, udělá. Jste všeho schopen?

Zdaleka ne. Za prvé nic neumím, za druhé se bojím, abych ničím neboural integritu jiných. Nedokázal bych žít s tím, že někdo vzpomíná na setkání s Horáčkem jako na černý den svého života. Je fakt, že když se pro něco rozhodnu, dokážu to. Já ale dost zvažuju, na co mám a na co ne.

Je dost lidí, které jako osoba iritujete, ale vaše písničky milují.

Jasně. Van Gogh taky nebyl milej brach, a já se na jeho obrazy rád dívám. Nezajímá mě, jaký byl.

Někomu vadí, že pan „zbohatlík“ se cpe do umění; někomu, že textaře mírně změnily nemovitosti.

U nás funguje divná věc: „Maceška – podnikatel v uzeninách a on by chtěl dělat artefakty? My od něj ten dobrej salám koupíme, ale přijímat ho v našich salonech? To ne!“ Proč nevydejchat, že podnikatel dělá umění? Nám chybí úcta k sobě, k vlastní práci. V Americe jsem zažil padesátníka, který přiznal, že ikskrát začínal, ikskrát byl v pytli, ale nikdy nežil na podpoře. Na to byl hrdý, měl úctu sám k sobě. U nás? Kdyby to v Čechách někdo nadhodil, tak mu okolí řekne: „Si blbej nebo co?“ Ve Státech mají i na bankovkách psáno Věříme v Boha, a nejsou to kecy. Co si napíšem my na pětistovku? Věříme v co? V sebe? Ani v to ne…v zemi, která nemá své nebe, ztratila všechno, i sebe… Je ale fakt, že Američani mají náskok.

Ukončil jste školu, která na pár otázek odpoví, ale jiné vyvolá. Chcete dál hledat odpovědi?

Řeším dilema: Mám studovat čistou filozofii? Mám psát písničky naplno? Mám se věnovat výchově dcery? Vždyť mi bude osmačtyřicet, a když budu dělat jedno, potlačím druhé, a čas je neobnovitelný zdroj. Jo, kdybych ho měl, jdu studovat na Harvard.

Při studiu se psát nedá? Nebo je špatně, že texty mají najednou jiný směr? Konečně, i ty vaše poslední, z nedávno vyšlého alba Richarda Müllera, jdou jinudy?

Stopy studium zanechalo, mělo na texty vliv. Asi je to poznat, a pro toho, kdo ani amatérsky nečte filozofické knihy, ty texty mohou být trochu zapeklité. Já jsem ale rád, že to není žádná komerce, že jsem mohl i komerčákům vytřít zrak a udělat, co jsem chtěl. Svým způsobem biblické texty. Televize Nova je asi propagovat nebude. Tohle album je tak trochu mé vnitřní. Ukazuje totiž, že i nekomerční věc může mít komerční úspěch. A to je bomba.

M. Šmerglová, LN, 2000