Na 17. listopad myslím denně, od té doby počítám léta mého svobodného života!

08.10.2009

Na deniku.cz už seriál „20 sametových let“ běží hezkých pár týdnů. My se připojujeme později, zato ve „velkém stylu“: první povídání o tom, jak to bývalo kdysi a jak to cítí dnes, nám poskytl respektovaný textař, spisovatel, univerzitní učitel, milionář, který staví kašny pro sousedy ve svém městečku a má toho na kontě ještě spoustu dalšího, pan Michal Horáček.

Vzpomínáte si ještě, jak to tu chodilo za „bolševika“?

Jak by ne. Dnes a denně. Strávil jsem v bolševismu 37 let. Měly to být ty nejplodnější v mém životě. Nebyly. Musel jsem si to zkusit vynahradit, jako většina Čechů, až když šel bolševik od válu.

Jaká je vaše nejhorší a nejlepší vzpomínka z té doby?

Nejlepší jsou ty osobní: narození dětí a tak. Ale na tom neměl bolševik žádnou zásluhu. Nejhorší byla ta setrvalá potupa života v okupované zemi, života chudého a ponižujícího.

Myslíte, že je něco, o co jsme díky sametové revoluci přišli, a co zmizet nemělo?

Problém vidím spíš v tom, že leccos z toho, co s pádem komunismu zmizet mělo, nezmizelo. Hlavně klientelské sítě komunistických chytráků, kteří jen přebarvili dres.

Jaké byly vaše vlastní revoluční dny? Zažil jste nějakou demonstraci proti tehdejšímu režimu?

Své revoluční dny jsem detailně popsal v deníku z té doby, vydaném jako kniha pod názvem Jak pukaly ledy. Nedávno vyšla znovu, s předmluvou Václava Havla. Potěšilo mě, že si ji čtou tak mladí lidé jako je třeba písničkář Tomáš Klus; nedávno mi o mé vlastní knize barvitě vyprávěl… Zažil jsem všechny demonstrace proti režimu, dávno před listopadem.

Vzpomenete si ještě dnes občas na 17. listopad 1989?

Jistě, ale ne občas. Myslím na to každý den. Ten den je v jistém smyslu počátkem mého kalendáře. Od té doby počítám dny a léta svého svobodného života.

Máte z té doby nějakou legrační, nebo naopak smutnou historku?

Ano. Některé jsem popsal ve zmíněné knize.

Jak se vám dařilo a daří v následujících svobodných letech?

Výborně. I kdybych byl bez prostředků, což díky Bohu nejsem, pořád bych si říkal: daří se mi skvěle.

V čem vidíte vy osobně, sám pro sebe největší rozdíl mezi dobou před rokem 1989 a po něm?

Je to rozdíl mezi chiliastickou orientální despocií a svobodnou společností. Mezi bezčasím a časem… Máme hodně potíží a chyb, ale jsou to naše potíže a naše chyby, nikdo nás k nim nenutí. Už nejsou žádní „oni“a „my“, jsme jen „my“.

Co myslíte, že byste dělal, kdyby k převratu nedošlo?

To, co jsem dělal před převratem: Zoufal bych si.

Oslavíte nějak letošní výročí 20 let od revoluce?

Tiše slavím 17. listopad 1989 denně. Dvacáté výročí nebude výjimkou.

Co pro Vás osobně znamená svoboda, které se teď těšíme?

Výzvu využít její potenciál, a to hlavně pro nikým neomezovanou uměleckou tvorbu. Cítit se nejen Čechem, ale i Evropanem. Poznat svět. Získávat skutečné vzdělání. Přečíst aspoň část z těch hlubokých a krásných knih, které světová literatura nabízí. A milión dalších, předtím nemyslitelných věcí.

Co považujete za svůj největší profesní a životní úspěch, když si oněch dvacet let v mysli promítnete? A co naopak za neúspěch?

Spolupráci s Petrem Hapkou na písních a teď hlavně na Kudykamovi, jehož jsme uvedli na jeviště Státní opery. Zisk akademického titulu. Pět knih, které jsem po revoluci napsal. Vedení tvůrčího semináře na dvou českých univerzitách. Náměstí s kašnou, cypřiši a zvonicí, které jsem vytvořil na místě ohavných garáží a nabídl k procházkám občanům města kde bydlím, Roudnice nad Labem. Podpora některých z těch, kteří si sami pomoci nemohou – zejména handicapovaných. Podíl na výchově dvou nadaných dětí… Proti tomu jsou neúspěchy, kterých je taky dost, dílčí a zanedbatelné.

Co byste přál lidem v této zemi k dvacátému výročí „sametu“?

Přesně to, co sám sobě: kromě zdraví víru ve smysluplnost práce; hodně dobrých nápadů, které ještě nikoho jiného nenapadly; stálou kultivaci všech sfér života, v neposlední řadě té veřejné. A hlavně: sílu žít plodný, složitý, vzrušující život.

Anna Vančová, denik.cz