30.04.2009
Textař Michal Horáček a skladatel Petr Hapka chystají své vůbec první společné živé představení. Na podzim uvedou hru Kudykam, o níž se už teď mluví jako o nejočekávanější události příští divadelní sezony.
V noci ze 6. na 7. dubna se jeviště Státní opery Praha proměnilo v multimediální hřiště. Na něm se během třináctihodinového hudebně-tanečně-akrobaticko-filmového maratonu zrodily videoprojekce pro novou divadelní hru se zpěvy Kudykam od autorské dvojice Michal Horáček a Petr Hapka. Ti představením zároveň oslaví pětadvacet let spolupráce. Magazín Proč ne?! byl u toho, jak se rodila významná část chystaného představení, jak vznikaly triky a efekty, na nimiž se za pár měsíců bude – jak autoři pevně doufají – divákům tajit dech.
Od počátku se příprav nové hry účastnila i scénografka Michaela Hořejší, která je kromě scény i autorkou kostýmů a spoluautorkou námětu. Vliv měla i na podobu libreta, které velmi neobvykle vznikalo s ohledem na možnosti scénografie. A právě z jejího popudu představení na jevišti opery doplní i multimediální projekce: v opeře tak budou od 22. října k vidění nejen invenční hudební a činoherní výkony, ale i na divadelní scéně dosud nevídaná technologická kouzla. A ta musí nejprve nějak vzniknout, aby pak večer co večer dotvářela příběh Kudykama.
„Přijďte tak v 19.45, pak se budova opery uzavře,“ pípne mi v pondělí odpoledne SMS od Michala Horáčka. V tu chvíli nevím, do čeho jdu.
19.45
Blížím se k budově Státní opery. Podle instrukcí jdu zadním vchodem pro personál. „Běžte dolů po schodech, pak už je uslyšíte,“ nabádá mě recepční. Procházím potemnělými chodbami zákulisí a jejich strohost mě překvapuje. Po chvíli opravdu uslyším rostoucí hluk, zdá se, že už se blížím k jevišti.
Najednou mě oslní záře, která mě zcela nepřipravenou zaskočí na jevišti, kam jsem vstoupila z temného zákulisí. „Svítit jako jaderný výbuch,“ popisuje později Michaela Hořejší jednu ze základních podmínek natáčení na digitální kameru Phantom, v níž se zanedlouho zrodí ty nejpodstatnější jevištní efekty. Zatím probíhají jen zkoušky.
Kde je však historické jeviště, které znám z opery coby divák? Celou jeho plochu teď pokrývá zelená textilie – klíčovací pozadí je pro trikovou techniku základ. Uprostřed jeviště stojí rozměrná trampolína, po stranách světelné panely. Víc než v neobarokní opeře si připadám jako při natáčení Hvězdných válek.
Na kraji jeviště postává Michal Horáček. Pozdravíme se, autor libreta mi představuje scénografa Pavla Strouhala. „Jste statečná, že jste přišla,“ usmívá se Horáček. Moc nerozumím, ale usmívám se též.
20.05
Na plac dorazil i můj fotograf. „Co to sakra je?“ diví se. Čekal, že bude fotit nablýskanou generálku, a tady to zatím vypadá jako v neuklizeném futuristickém studiu pro předpověď počasí. „Co teda mám fotit?“ ptá se. Sama nevím, co odpovědět a na co v pro mě zatím nepřehledném chaosu ukázat. Je mi jasné, že zorientovat se v labyrintu abstraktních představ scénografky pro mě nebude úplně snadné.
Na okraji jeviště mou pozornost upoutá výstředně oblečená blondýna: podkasané turecké kalhoty, balerínky, výrazná bílá tunika, blonďaté lokny. Zřejmě kostymérka? Právě totiž klečí u nohou drobounké baletky oblečené v široké šifonové sukni a kostým nemilosrdně zkracuje nůžkami. Nakonec však v poněkud výstřední blondýně poznávám scénografku Hořejší. V tu chvíli je mi jasné, že každý střih nůžek do nadýchané sukně byl promyšlen.
„Ahoj, já jsem Míša, snad se ti to tu bude líbit, uvidíme, co se nám povede,“ glosuje scénografka a režisérka dnešního večera pro mě stále nepochopitelnou změť věcí a lidí na jevišti. Skvěle, myslím si pro sebe, čeká mě třináct hodin improvizace. Tak proto mi Michal Horáček říkal, že jsem statečná? Podívám se na něj. Směje se.
Pak se Horáček vyhoupne na trampolínu a sám se pokouší o několik neumělých výskoků. Ke všeobecnému veselí se mu příliš nedaří. Autor libreta a umělecký producent se raději opět obuje do svých luxusních polobotek. „Je to děsná dřina, zkuste si to,“ vysvětluje omluvně.
Baletka v šifonu, který ve skutečnosti není šifonem, ale takzvaným monofilmem, ladně vystupuje na trampolínu. Později se dozvídám, že jde o profesionální skokanku, šestnáctiletou Moniku Otavovou. „Moničko, nejprve si to zkus,“ nabádá gymnastku choreograf Strouhal, zatímco kameramani pečlivě ostří. Monika ladně létá nahoru a dolů, sukně se kolem ní vznáší jako mlžný opar a přesně kopíruje její pohyby.
20.15
„Akce!“ zavelí rázně režisérka Míša. Monika se dvakrát vznese do výšky, vytočí vrut, ladně dopadne. „Stop!“ zvolá režisérka. „Pusť mi tam playback,“ otočí se k jednomu z kameramanů a já poprvé vidím, co tolik vychvalovaná digitální technologie Phantom dokáže. Let gymnastky je na zeleném klíčovacím pozadí rozfázován do nejmenších detailů. Každý záhyb sukně se vlní v rytmu tisíc oken za vteřinu, Monika na trampolíně náhle vypadá spíš jako vzácný pták nebo právě se rozvíjející poupě leknínu. „Tak to je senzace! Naprosto dokonalé, skvělé!“ jásá Michal Horáček nad výsledkem. Podobné nadšení ten večer uslyším ještě mnohokrát.
20.35
Monika stále skáče, na radu choreografa zkouší další kreace a my v půlkruhu za kamerou obdivujeme výsledek na ploché obrazovce. „Tohle můžem hodit do smyčky, kdyžtak to vykryjeme, nádhera,“ zkoumá Michaela Hořejší jednotlivé záběry a používá žargon, který si okamžitě zasouvám do složky „nesrozumitelná digimluva“.
„Děkujeme, Moničko, jsme hotovi!“ velí režisérka znovu a šestnáctiletá skokanka opouští trampolínu. Monika možná končí, my jsme ale sotva začali.
20.45
Na řadě je sekvence, která má v přesně připraveném minutovníku celého maratonu název „Boty – Šumichrásti“. Postavy Šumichrástů, tedy jakýchsi alegorických postav příběhu, už bloumají po jevišti. K radosti mého fotografa mají všichni výpravné kostýmy, paruky, výrazný make-up. Punk střižený rokokem. Pod jednou z masek poznávám tanečníka Jana Bursu.
A nastává první problém. Plexisklová vana, která má evokovat louži s rozstřikující se vodou, kterou procházejí Šumichrásti ve vysokých botách, má pro záběr kamery příliš vysoký okraj a bude potřeba ji opět vypustit a zbrousit.
„Kdo chcete, zajděte si na guláš, je tam pětačtyřicet porcí, musí se to sníst do jedenácti,“ nabádá osazenstvo Michaela.
„Jestli tam už dorazil Hapka, tak těch gulášů myslím moc nezbylo,“ odtuší Michal Horáček.
„Já jsem tady a guláš jsem měl jenom jeden,“ oponuje bělovlasý hudebník, tiše stojící u okraje jeviště. Bedlivě si ho prohlížím a zjišťuji, že Petr Hapka je snad ještě vyšší než obvykle. Podáváme si ruku.
Vana se stále obrušuje, nabíráme skluz. A tak zatím raději dojde na tanečníky waltzu, kteří jsou v pořadí jako následující číslo. Vysoká křehká tanečnice v bílé róbě dostane ještě korunku, tanečník zatím rozmlouvá s choreografem. A je tu další problém: černá podrážka tanečníkových bot dělá na zeleném klíčovacím podkladu šmouhy. „Zvládneš to bez bot?“ ptá se pomocná režisérka. Tanečník se tváří nedůvěřivě.
A pak začíná StarDance kombinovaný s komiksovou podívanou X-Men. Elegantní taneční pár ve večerním vykrouží na zelené ploše pod ultramoderními světelnými panely několik elegantních waltzových figur, otočka, spina, otevření. „Mediální kouzla jsou jen adekvátními posly, kteří nesou divákům autorův vzkaz. Nic primárně, prvoplánově efektního, natož bombastického, ale netvoříme,“ líčí scénografka a já si jen stěží dokážu představit, jak tato scéna bude vypadat v reálu, při představení. „Jevištní obrazy a projekce, jež budou, jak doufám, působivé, splynou s děním na scéně,“ líčí Hořejší. Počítačová technologie prý později obraz waltzového páru vynese vysoko nad jeviště. Motiv „vzdušných tanečníků“ má v baladě Člověk je rodem tanečník zásadní roli. Na to, že původní waltzovou sekvenci musel ubohý tanečník vystřihnout bez bot, si zanedlouho nikdo ani nevzpomene. Tomu se říká profesionalita.
Mezitím se v hledišti usadila skupinka dalších účinkujících v čele s Vojtou Dykem a Janem Maxiánem, které doplnil autor instrumentace Ondřej Brzobohatý s manželkou Johankou, s níž se znám léta. Veselá zábava. Na chvíli mi zcela uniká dění na jevišti.
22.40
Když pozornost upřu zpátky ke scéně, zrovna se natáčí „kapání“ vody. Banálně vyhlížející hod pětikoruny do kbelíku s vodou kamera Phantom záhy promění ve fantaskní kouzlo: zpomalený rozfázovaný pohyb mince čeřící hladinu v odlescích připomíná atomový výbuch.
Ačkoliv z mého laického pohledu se povedl každý pokus, zkouší se znovu, znovu a znovu. Přepadá mě první nával únavy.
Vzpomenu si na to, co mi řekla Hořejší v rozhovoru. „Zkušenost je to pro mě jedinečná, a to nejen pozorností Michala Horáčka k nejmenším detailům, ale i neustále a nekompromisně prováděnými úpravami k lepšímu. I toho, co jsme už považovali za hotové.“ Přesně o to tu jde. Všichni jsou tu perfekcionisti. Teoreticky geniální konstelace, ale zkuste to zažít na vlastní kůži. Co se líbí scénografce, nezdá se kameramanům. Když je spokojený choreograf, ozve se s novým, lepším nápadem Michal Horáček. Když jsou spokojení zdá se všichni, ukáže se, že se scéna musí znovu a lépe nasvítit.
Konečně dochází na scénu s vanou. Do těžkých bot se k radosti přihlížejících obouvá i Michal Horáček a režisér inscenace Dodo Gombár, aby si následně ve vodní ploše střihli ukázkového „dupáka“. Hrát začínají i postavy Šumichrástů. Jan Bursa ukázkově zastepuje.
Další herci žonglují, dělají salta, rozbíhají se pod bílou plachtou. Šumichrásti se baví, stojí v Horáčkově libretu. Během představení se ve finální verzi budou vznášet nad pódiem.
23.45
S tím gulášem do jedenácti to byla fáma: dávám si ho se dvěma, je delikatesní. Ale to už je na place Alexandr Hemala. Ano, Alexandr „dobrý večer, děvčátka a chlapci“ Hemala, hlasatel mého dětství.
„Ten člověk se vůbec nezměnil,“ glosuje Michal Horáček a já se nemůžu ubránit smíchu. Má pravdu. Alexandr Hemala usedne k televiznímu pultíku a rozcvičuje se, jako by si právě odskočil z televize, a pak ukázkově před klíčovacím pozadím předčítá repliky.
„Pane Hemalo, nevyprávějte mi to jako příběh, jsou to útržky vět,“ přerušuje ho autor veršů Horáček. Napotřetí je Hemalův přednes perfektní. „Hotovo, děkujeme!“ Celebrita opouští improvizované studio.
00.30
Bezchybným výkonem Hemaly se časový skluz poněkud stírá. Jedeme bez přestávky podle precizního minutovníku, který by však nezasvěcený chápal jen těžko.
„Kde je souhvězdí, máme souhvězdí už oblečené?“ ptá se choreograf do hlediště, odkud se pomalu sbírá skupinka čekajících tanečnic. Za malou chvíli jsou zpět, zabalené v diodami blikajícím kostýmu Velkého vozu a dalších známých souhvězdí. Za okamžik už zaujímají pozice na dobře známé zelené ploše.
Souhvězdí střídají kočky. Skuteční domácí mazlíčci se procházejí před kamerou. Jejich majitelka Helena se výcvikem zvířat pro film a reklamu živí. Znám ji dobře – kdysi jsme bývaly sousedky.
„Moje lama teď hraje v Carmen,“ chlubí se Helena mezi dvěma záběry. Kočky reagují překvapivě dobře, i když každý profesionál potvrdí, že natáčení se zvířaty bývá to nejtěžší. Obzvlášť když štáb po půl druhé ráno zmáhá únava, v neosobním rozlehlém prostoru na zeleném plátně se kočky opravdu necítí jako doma a každou chvíli se setmělým zákulisím ozve ohlušující rána. „Můžete někdo prosím zavřít ty dveře, ony se trochu bojí,“ hájí své mazlíčky Helena.
02.15
Sekvence natáčení s kočkami je moje poslední. Další číslo, poslední v itineráři, nazvané Mňaudámička, se bude natáčet až ve čtyři hodiny ráno. Únava z několikahodinového dění mě už vcelku zmáhá. A zítřejší porada nepočká.
„Byla jste fakt statečná,“ glosuje mou výdrž Michal Horáček. Oči se mi zavírají a častěji než předtím zívám, na hodinkách ostatně půl třetí. Na cestě domů přemýšlím o Kudykamovi, o tom nadšení a kaskádě nápadů, jehož jsem dnešní noc byla svědkem. Pronikla jsem do toho, co také obnáší příprava jednoho velkého divadelního projektu. Bylo to dobrodružství a místy adrenalin, ale především zcela nezapomenutelný zážitek. Už teď se těším na říjnovou premiéru, až dnešní dotáčky spatřím během představení.
Další informace k představení na serveru Hospodářských novin: www.ihned.cz/kudykam nebo www.kudykam.net
Technické nároky inscenace Kudykam, která vedle hudebně-činoherního zážitku přinese i nevšední vizuální a multimediální kouzla, vyžadují netypické technologie. Jednou z nich je i využití digitální kamery zvané Phantom. Právě na tu se natáčely některé záběry, které pak dotvoří celkovou scénu.
„Pro potřeby divadelní výpravy je Phantom využit vůbec poprvé. Laickému divákovi může být tato technologie známá například z některých reklam, ale především z trikových záběrů ze sci-fi filmů,“ vysvětluje scénografka Michaela Hořejší. Technologické možnosti kamery Phantom proslavili například bratři Wachowští ve slavné trilogii Matrix. „Phantom obstaral například legendární záběry zpomaleně letící kulky, jíž se následně vyhýbá Neo v podání Keanu Reevese,“ přibližuje Hořejší.
Jedinečnost kamery Phantom spočívá v tom, že nasnímá až 1200 filmových oken za vteřinu. „Za adekvátního osvětlení zachytí metoda zvaná 1000 frames každý pohyb i v těch nejpodrobnějších fázích. Podmínkou je ovšem patřičné nasvícení – zkušení osvětlovači tomu interně říkají svítit jako jaderný výbuch,“ líčí Hořejší.
Irena Zemanová, ihned.cz
« ZPĚT