08.10.2010
Jméno Michal Horáček je pro mě synonymem preciznosti, pracovitosti, profesionality, skromnosti, ale také tak trochu šílenosti. O svých úspěších moc nemluví.
Pouští se do projektů, nad kterými ostatní jen nechápavě kroutí hlavou. Přesto, nebo právě proto mu jeho plány vycházejí. Je to prostě hazardní hráč.
Na předem smluvený rozhovor dorazil s hodinovým zpožděním. Kvůli technickým potížím se totiž posunula zkouška koncertu Ohrožený druh, se kterým v úterý dorazil se svým týmem do Zlína.
Bylo na něm vidět, že je z nenadálých komplikací mrzutý, ale jako správný profesionál nechal všechny starosti přede dveřmi místnosti a dovnitř už vstoupil s úsměvem na rtech.
Koncertovali jste v sále nového Kongresového centra. Jak se vám líbí budova?
Velmi. Protože představuje riskantní tah. Je obtížné vstoupit do nějakého města, které má svůj charakter, svoji tradici, a navázat na ni a současně ji rozvinout a udělat něco světového. A paní architektka Jiřičná je světovým architektem. Sál je nádherný. Byl jsem tady už minulý týden na zahájení a ocenil jsem, jak je vzdušný. Moc dobře se v něm dýchá. Když si tam člověk sedne, je mu dobře. Prostě je hezký. (Úsměv.)
Na svém kontě máte řadu alb, ale Ohrožený druh je vůbec první, se kterým jste vyrazili na koncertní turné. Proč právě on?
Je to takové zvláštní album. Po pětadvaceti letech práce jsem se s nikým jiným nemusel dělit o strategii a mohl jsem uskutečnit něco tak, jak jsem si sám představoval. S pomocí boží to snad nebude jediná deska. Na rozdíl od všech předešlých alb se skutečně tohle pásmo přeneslo i na jeviště a pro mě je to velké potěšení. Vlastně po ohromně dlouhé době mohu sledovat, jak na to reaguje živé publikum, a mohu se vystavit riziku, že možná budou tleskat a bude se jim to líbit, ale možná také, že ne a budou se nudit a odcházet. To je kouzelné na živém vystupování. Každý koncert je jiný, přichází spousta nečekaných situací a pokaždé i jiné publikum. Je to, jako by člověk vstupoval do nějaké sázky a dobrodružství. A já se na každý z koncertů těším.
Když jste pro album vybíral zpěvačky, která vás nejvíc překvapila?
Byl to velice dlouhý proces. Dámy, které nakonec na albu zpívají, jsou v uvozovkách vítězky, protože každou písničku zpívalo čtyři, pět nebo sedm lidí, než jsem se pro někoho rozhodl. Takže mě vlastně překvapily všechny. To je moc obtížné říct. Každá zpívá tu svoji písničku právě proto, že ji zpívá lépe než ty ostatní. Každá si to vybojovala. Všechny jsou zajímavé. Ono těžko srovnávat dámu velice zralou, jako je paní Nerušilová, která má za sebou stovky představení, třeba s Hanou Robinson, která před velkým publikem nikdy nevystupovala.
Součástí koncertu bylo i několik skladeb z lyrikálu Kudykam. Já nemohu nevzpomenout režiséra Doda Gombára, který několik let působil jako umělecký šéf v Městském divadle Zlín. Jaká byla vaše spolupráce?
Já mám ke Zlínu docela zvláštní vztah, protože Kudykam je se Zlínem a s lidmi, kteří tady žijí a tvoří, pozoruhodně spjat. Především je to pan režisér Gombár, který byl nejenom režisérem, ale také dramaturgem celého projektu. Spolupracovalo se nám báječně. Pro mě to bylo potěšením. Kdybyste viděla, kolik nápadů může člověk, který je talentovaný, přinést do projektu… Úžasně vede soubor. Má neskutečnou autoritu. Doda jsem nikdy neslyšel zvýšit hlas a přesto, když chtěl něco důležitého říct, všichni ztichli, naslouchali mu a ke všemu ještě udělali, co chtěl! (Úsměv.) S Dodem to bylo hodně zajímavé setkání. Přivedl si na konkurz své lidi a většina z nich se také nakonec v Kudykamu objevila. Ať už Petra Hřebíčková, která hraje hlavní ženskou postavu, či Gustav Řezníček, jenž báječným způsobem ztvárňuje svéráznou postavu, která se jmenuje Štamgast.
Dodo Gombár je velmi výrazná osobnost. Vy také. Nevznikaly třecí plochy při zkoušení?
Kupodivu vůbec ne. (Úsměv.) Vím, že nejsem režisér a že to není moje kompetence. Nemůžu se prosazovat proti vůli režiséra. Ano, hodně jsme spolu mluvili. Tvůrčím způsobem jsme se přeli. Ale nejednalo se o hádku. Jen jsme řešili, co bude nejlepší. V devadesáti procentech jsme se přiklonili k návrhu od Doda.
Kudykam i přes svůj úspěch končí, jelikož se ve Státní opeře vyměnilo vedení. Nového pana ředitele nepřesvědčilo ani neustále vyprodané hlediště?
My jsme vydali společné prohlášení a to nemohu jednostranně komentovat. Ale chci říct, že pan direktor si přináší svoje vlastní představy. Je znamenitým dirigentem se zkušenostmi nejenom z naší země, ale také z ciziny. Má nějakou představu a já bych ji nechtěl narušovat. Vyšel jsem mu tedy vstříc. Ačkoliv smlouva, kterou jsme podepsali se Státní operou jakožto s právnickou osobou, ta by byla platná. A pan ředitel ji ani nezpochybnil. Jen řekl: Já bych tady zkrátka potřeboval dělat klasické věci… Nechci se vystavovat nebezpečí, že někdo řekne, že jsem se někam naboural. Když už jsem někde hostem, chci být hostem zvaným a ne nezvaným. Takže jsme se dohodli, že Kudykama odehrajeme ještě v listopadu a v lednu. Na druhé straně je na celé té věci něco pozoruhodného. Je to něco jako Greta Garbo, která odchází na vrcholu své slávy a krásy a říká: „Už se nikdy nevrátím“. A skutečně se nikdy nevrátí. (Úsměv.) Takže legenda Kudykama, který přišel a pozval lidi na cestu Penzionem Svět a odešel a nikdy se nevrátí, má něco zvláštního do sebe. Je to zvláštní příběh a já mám rád zvláštní příběhy.
Je vám to líto, nebo vám stačí vědomí, že i přes řadu pochybovačů se tento gigantický projekt zdařil?
Jsem rád, že ho doposud vidělo čtyřiapadesát tisíc lidí, a doufám, že snad ještě nějací přijdou. Že se těch sedmdesát sedm repríz v největším divadle v zemi odehrálo. A to mě samozřejmě těší. Jsem spokojený. Ale nejen s těmi čísly. Viděl jsem, že mnohá představení měla skvělou atmosféru. Lidé se cítili být vyzváni k cestě s Kudykamem a skutečně s ním putovali. To se nedá zažít jinak, než že tam člověk skutečně je. Když jsem dřív psal knížky nebo písničky, nikdy jsem to nezažil právě proto, že jsem živého diváka neviděl. Teď vím, že jsem byl hrozně ochuzený. O tom se skoro ani nedá mluvit. To se musí zažít. (Úsměv.) A já jsem rád za to požehnání, že jsem v nádherném prostředí Státní opery mohl s Kudykamem být. A moji kolegové si toho také všichni cení. Kudykam odchází jako Greta Garbo. (Úsměv.)
Pokud je mi známo, už pracujete na dalším projektu. Je to tak?
Ano. Je to forma, kterou vymyslel François Villon. Je stará už pomalu pět set padesát let a je nesmírně obtížná. Smí se v ní použít jen tři rýmy. Pro každého básníka je to ohromně velká výzva. V mnoha jazycích se tato forma vůbec nedá udělat. Třeba angličtina, která má hodně slov, ale nemá rody, pády nebo zdrobněliny, jako má čeština, to zkrátka ani dokázat nemůže. Naše složitá, pro jiné nenaučitelná řeč, má ten nesmírný půvab, je tak vrstevnatá a voňavá v malých měnících se významech a variacích, že je to přímo potěšení. Jako by člověk šel poděkovat češtině za to, že taková vůbec je. (Úsměv.) Tahle obtížná forma mě vzrušuje. Dělám na ní už dva roky a ještě asi další dva dělat budu. Bude to pásmo villonských balad, které se bude jmenovat Český kalendář. Je to veliký úkol, který jsem na sebe vzal. Nejsem na to naštěstí sám. Na mých webových stránkách každý, kdo se cítí, že by mohl zkomponovat hudbu na některou z těch balad, tak může. Dosud jsem dostal přes šest set zhudebnění.
Všechny jste si je poctivě přehrál?
Jistě! Neustále to sleduji a komunikuji s autory. Někteří jsou dokonce z vašeho kraje. Z Uherského Brodu nebo z Uherského Hradiště. Někteří už mají jistotu, že se na desku dostanou, protože složili něco nečekaného. Je to pro mě něco jako s Ohroženým druhem. Internet nám dává obrovské šance. Dnes už nikdo nemůže říct, že mu nahrávací společnost nechce dát příležitost. Každý ji má! Pokud někdo složí něco lepšího než ti ostatní, na mém albu bude.
Vy si rád dáváte složité cíle…
Ano. (Úsměv.)
Na závěr si dáme několik stručných otázek a poprosím o rychlé odpovědi. Kdy jste naposled nevěděl kudy kam?
Docela nedávno. (Úsměv.) Dnes v noci jsem psal jednu baladu a skutečně už jsem nevěděl, co s ní. Člověk, když píše báseň, to vlastně neví nikdy. Ta báseň mu sama musí pomoct, musí ožít a sama ho oslovit. A mnohokrát se to nestane. To pak nevím kudy kam…
Už jste se cítil jako ohrožený druh?
Pořád! (Smích.) Už jen tím, že stárnu, síly ubývají a už dávno se necítím nesmrtelný a neohrožený. Tu svoji ohroženost si hodně dramaticky uvědomuji celý život.
Co byla největší citová investice Michala Horáčka?
Těch je spousta. Když se pro něco rozhodnu, je to pokaždé citová investice. Bez ní nemůžete nic kloudného udělat. Ať už se věnujete umělecké tvorbě, nebo třeba stavíte mosty. Pokud do toho citově neinvestujete, na výsledku se to projeví. Ale asi moje největší citová investice byl Kudykam.
Silvie Pospíšilová, denik.cz, 08.10.2010
« ZPĚT