Oslavenec Horáček: Je třeba mít hráčské srdce. Nebát se a nekňourat

„Jsem šťastný,“ říká mimo jiné, „protože si každý den po probuzení můžu říct: Není tu bolševik. Můžu brát život do vlastních rukou. Platit za své mnohé prohry a těšit se z občasných výher.“ Takový je Michal Horáček. Právě dnes, v pondělí 23. července, slaví šedesáté narozeniny.

V jaké podle vás žijeme době?

V hrozné. A v nádherné.

Proč v hrozné

Kvalitu doby můžeme hodnotit podle dvou měřítek. Když ji srovnáme s ideálem neboli s rájem, tak je smutná.

Podle této logiky by byla smutná každá epocha.

No právě. Pokud si někdo myslí, že jsme andělé a měli bychom žít v ráji, tak může tvrdit, že jsme občany slzavého údolí, plného bolesti a ponížení. Je to legitimní – a bláhové.

Jaké je druhé měřítko, podle kterého se dá posoudit kvalita doby?

Můžeme ji srovnat s časy, které jsme jako pospolitost opravdu prožili, a to najednou vidíme úplně jiný obraz. Vezměme si minulé století – roku 1914 rukují čeští kluci do první světové války, často padnou. Pak tu máme epidemii španělské chřipky, začátkem třicátých let nevídanou hospodářskou krizi…

Rozumím.

Následuje další válka, stalinismus, okupanti, normalizace. A teď si představte, že bychom nabídli lidem, kteří žili v těchto dobách, že je můžou vyměnit za dobu naši. Za dobu, kdy nám není vládnuto z Vídně, Berlína ani z Moskvy. Není tu režim, který by nám podle rasy nebo třídního původu umožňoval, nebo neumožňoval nevzdělání dosáhnout vzdělání a dělat práci, kterou dělat chceme. Že není cenzura a můžeme cestovat po světě… Kdybychom našim předkům řekli, že máme tohle všechno a ještě si stěžujeme, tak by odpověděli: „Zbláznili jste se? Jste rozmazlení tupci.“

Čím si vysvětlit, že tolik lidí remcá?

Někteří by opravdu chtěli ráj na zemi, za tím je nedostatek soudnosti. Takoví třeba vycházejí z předpokladu, že máme právo výhradně na vzdělané a pracovité politiky, kteří berou práci jako službu lidu.

Jistě, všichni bychom si to přáli, ale…

Vybavila se mi vzpomínka – když jsem byl kdysi ve Státech, zrovna tam měli skandálek. Zjistilo se, že ministerstvo obrany objednalo kávovary pro vojenská letadla, a ačkoli výborný kávovar stál padesát dolarů, ministerstvo je objednalo po osmnácti stech… Jakmile je možnost, tak se vždycky najde někdo, kdo ji zneužije.

Je věčné nadávání na politiky součástí české povahy?

Možná to v nás archetypálně přetrvává, protože my si vlastně vždycky na někoho stěžovali. Na Habsburky, na Moskvu, na cokoli. Stěžovali jsme si docela právem, ale už by se to mohlo změnit, protože od roku 1989 nejsou žádní ONI – už jsme jenom MY. MY jsme ti, kteří dělají dobré věci, tvoří hodnoty, ale MY jsme i ti, kteří se na tom nějakým nefér způsobem přiživují.

Můžete mi to vysvětlit konkrétněji?

Moje generace říkala, že za všechno může bolševik, což taky z velké části mohl. Ale dnes by bylo nebezpečné křičet, že můžou za všechno politici, protože tím se lacino vzdáváme vlastní odpovědnosti. Jistě, musíme být důslední. Vyžadovat vyšetření zlodějin a volit politiky, kteří aspoň vzbuzují naději. Ale jedna věc je ještě důležitější – vždy klást do centra dění sám sebe. Nejdřív se musím zeptat, jestli jsem například dostatečně studoval, pracoval, přemýšlel, podnikal, usiloval… Teprve pak můžu nadávat na všechno ostatní.

Co byste řekl typickému chóru nadávajících v hospodě?

Pokusil bych se vnést do debaty úvahu, zdali přece jen nemáme ohromné štěstí, které naši předci neměli. Víte, mně bylo šestnáct, když vtrhly cizí tanky. Před sebou jsem měl vyhlídku, že nastoupím na školu, kde se budu učit marx-leninské nesmysly. Bolševik mi hrozil ukrást život. A tohle dnes nikomu nehrozí. Jestli si někdo myslí opak, tak se může sebrat jet za prací na Floridu, do Thajska a nebo třeba do Ruska.

Vy se politickými skandály stresovat nenecháváte?

Rozčilují mě dnes a denně, trápí mě to, ale kdybychom o tom všem vyprávěli Karlu Čapkovi v předvečer jeho smrti, tak řekne: „Jo, i tohle jsou problémy. Ale luxusní.“

ŽIVOT JE TRUBKA

Citát z internetu: „Pane Horáčku, zklamalo mě, že jste napsal písničku ‚Žijeme v nádherné do době‘. Beru, že z vaší situace všechno nádherně vypadá, ale zeptejte se na dnešní dobu udřených žen vracejících se z těžkých nočních směn!“

Krátký úvod – na světě existuje jakási vrženost, které já říkám rozdané karty.

Že se někdo narodí a hned je všechno na levačku?

Co je vám platná nádherná doba, když nemáte ruce nebo vám zahyne dítě? Tohle je špatně rozdaná karta a já uznávám, že kvůli smůle nemusíte mít startovní čáru jako ostatní. Jenomže pokud mluvíme o udřených ženách, tak to už nejsou rozdané karty, to je něco jiného – způsob, jak s kartou nakládáte. Té paní bych se nejdřív musel zeptat: „Vážně myslíte, že je práce něco ohavného, že to je neštěstí?“ Já pracuju celý život, v sobotu i v neděli, v noci. A jsem rád.

Připusťme, že je rozdíl mezi psaním veršů a továrním pásem.

Ano? A jaký? Vážně si myslíte, že napsat villonskou baladu je snazší než vykopat příkop? No tak to se jděte zeptat kopáče: Napíšete radši baladu? Jestli má rozum, tak uzná, že by mu to trvalo půl roku, že by to nejspíš k ničemu nebylo a nikdo by mu za to nezaplatil… Jestli si někdo stěžuje, že je jeho práce příliš těžká, pak se musím ptát: Když vás to ubíjí, proč to děláte? Není to proto, že jste nevyvinuli dostatečné úsilí, abyste si osvojili nějakou pořádnou kompetenci? Jak říkával Louis Armstrong: „Život je jako trubka – zní akorát tolik, jak do ní foukáš.“

Zajímavé je, jak výrazně se posunulo vnímání toho, co je vlastně dřina a co je chudoba.

Přečtěme si prvorepublikové svědectví doby z pera Karla Poláčka, který zas a znova píše: „Byla to hodná paní, protože svému choti mastila brambory a dvakrát týdně mu dávala maso.“ Ve třicátých letech některé děti hladem plakaly, ale dnes? Dnes musíte chlastat, fetovat nebo se opravdu flákat, aby mělo vaše dítě hlad, ale ono ho nebude mít nejspíš ani tehdy, protože je u nás slušná sociální síť… A mě teď napadá, že bychom konečně mohli odpovědět na první otázku, celé to shrnout.

Tak repete: V jaké žijeme době?

V příšerné i v nádherné, jako může být sklenička do půle plná, nebo do půle prázdná – podle toho, kdo se na ni dívá. Jenže co se stane, když budeme tvrdit, že jsme v krizi a všechno je humus? Budeme v krizi a všechno bude humus. Zkusme věřit v to důstojné a krásné.

PRŠÍ? KRÁSA!

Sám jsem si začal vážit toho, kde žiju, hlavně na cestách. Taky vás to v cizině vždycky trkne?

No jistě. Protože když třeba v mé oblíbené Keni nakrmíte dítě dosyta, tak to je sen… A pokud někdo nevytáhne paty z domu, tak vlastně nedokáže posoudit, jak žije – to je důvod, proč cestovat. Do Indie nebo do Keni ve skutečnosti nejedeme ani tak proto, abychom poznali Indii nebo Keňu, ale abychom tam poznali relativní hodnotu svého vlastního prostředí.

Kdy začnete cestovat i s malou dcerou?

Bylo by to krásné, ale já jsem starej chlap a ona ještě malinká. Zatím by to pro ni nemělo smysl, nejradši je doma na zahradě. Možná až jí bude osm? Ale je to moje veliká touha.

Evidentně jste spokojený muž. Je právě dcera hlavním důvodem?

Mě nabíjí štěstím každé ráno, kdy si po probuzení řeknu: „Nevládne mi bolševik.“ Můžou mě bolet zuby nebo se mi v noci nepovedla báseň, a já jsem přesto šťastný, protože to peklo lidského ponížení už je pryč.

Jasně, ale není dcera dalším hlavním důvodem?

Mám dvě skvělé dospělé děti, které dělají krásnou práci, a ty by mi ke štěstí stačily.

Co dělá syn?

Od pětadvaceti let přednáší biblickou hebrejštinu a starořečtinu.

Dcera dělá něco praktičtějšího?

Ani ne. Na newyorské akademii se učí zpívat, tancovat, stepovat a hrát divadlo.

Vaše nejmladší, rok a půl stará Julie, se narodila do jiné doby. Proházela vám životní priority?

Když jsme se bavili o tom cestování, tak od jejího porodu jsem nikde nebyl; to bych jí nemohl udělat. Každý večer ji koupu, a vždycky se na to těším celý den. V koupelně se zeptám: „Užila sis dneska světa?“ Protože tohle je zásadní otázka – když dítě naučíte, že svět je tady k tomu, abychom se z něj těšili, tak se z něj těšit bude. Možná bych jí mohl říkat, „hele, samej průšvih, hrůza,“ ale… co dobrého bych jí tím dával?

Už jsme řekli, že se narodila do dobré kapitoly dějin. Nebude se to pořád jen zhoršovat?

Je docela možné, že za jejího života vědci vyřeší otázku alzheimera nebo rakoviny, a tak se zdá, že by se mohla dožít roku 2100. I tohle jí říkám: „Představ si, ty se dožiješ roku 2100!“ Můžu jí předat, co mi vyprávěl dědeček, ročník 1892, a ona to může říct svým vnukům, kteří se narodí třeba roku 2060…

To si nepřipouštíte, že můžou přijít jiné choroby nebo světové války?

Možné to je. Ale taky je možné, že lidi za padesát let budou říkat: „Představte si, že v roce 2012 mívali rakovinu, dýchali zplodiny a uměli jenom česky a blbě anglicky…“ Jakožto bookmaker připouštím, že do nás může narazit třeba asteroid, ale pokud mám stanovit pravděpodobnost, tak říkám: Favorizuju možnost, že generace mé dcery bude žít v ještě nádhernější době, než je ta naše.

Co vám chybí ke štěstí?

Čím jsem starší, tím víc si umím užít třeba i déšť. Dřív jsem si stěžoval, ale teď říkám: „Krása, poroste tráva, květy se rozevřou, ptáci rozezpívaj…“ Žiju teď nejkrásnější léta života. Vlastně mě trápí jenom jistota, že už si to tady nebudu prožívat kdovíjak dlouho.

Koupil byste si elixír mládí?

Přál bych si být mladší, ale jedině s životní zkušeností, kterou mám teď. Protože když je člověku pětadvacet, tak chce být vždycky jinde, než je, myslí si, že o něco přichází. Až nedávno jsem pochopil, že vůbec o nic nepřicházím. Stejně rád jsem v New Yorku jako v Roudnici nad Labem.

Míval jste období, kdy jste šťastný nebyl?

Nemohu říct, že bych byl vyloženě nešťastný, ale v mládí jsem nevěřil, že se může změnit režim – vyhodili mě ze školy, byl jsem zavřený, nesměl jsem nikam psát. Ale naučil jsem se anglicky a začal psát články do Austrálie, Anglie nebo do Ameriky, takže mi to nakonec pomohlo.

To vám bylo třeba třicet. Co ve čtyřiceti?

Roku devadesát dva? To jsem byl na vrcholu štěstí, protože už bylo jasné, že se se doba změnila. Konečně se rozpadl Sovětský svaz, něco senzačního. Najednou jsem nemusel předkládat písničky textové komisi, mohl jsem si dělat vlastně cokoli.

V padesáti jste byl bohatý muž, majitel Fortuny.

Což pro mě není tak zásadní. Šťastný jsem byl z toho, že se už můžu ohlédnout za nějakou prací – za sebou jsem měl alba s Petrem Hapkou, několik knížek a přede mnou byla další léta, kdy v tom budu moci pokračovat. A totéž cítím i dnes, jen v tom je ten lehký smutek, že se čas krátí. Tak se aspoň snažím pracovat víc než kdykoli předtím.

Jsou vám vlastně k něčemu ty vaše miliony?

Nebudu pokrytec a na rovinu řeknu, co každému doporučuju: Zbohatněte – je to fakt dobrý! Peníze vám dají lepší lékařskou péči i možnost, abyste své děti poslali na nejlepší školy. Poznáte svět. Na práci, které nerozumíte, si najmete odborníky, abyste se mohli věnovat vlastnímu přemýšlení a dílu. Ohromně vám to rozšíří možnosti, ale jak známo, ty nejdůležitější věci si nekoupíte. Ani lásku, ani přátelství, ani zpěv ptáků, ani slunce na nebi. K těm budete mít přístup i bez halíře.

Lásku si podle mě koupit můžete, bohatství je afrodiziakum.

Možná, připouštím. Ale zase vám hrozí nebezpečí, že se setkáte s někým, kdo chce jen vaše peníze. Zatímco když jste montér, tak si tu otázku nekladete.

Přemýšlíte někdy, jestli byste se neměl častěji bavit než pracovat?Nechci takzvaně vegetit. Odporné slovo, že jo? Vegetuje květák, který trčí v zemi, ale člověku je dáno vyklánět se do budoucnosti, což je možné pouze prostřednictvím práce. A já si prodejem firmy koupil možnost, že můžu dělat, co mě těší. Sednout si s perem k bílému papíru a z ničeho udělat něco – tím se člověk nepatrně přiblíží Bohu.

Nechci takzvaně vegetit. Odporné slovo, že jo? Vegetuje květák, který trčí v zemi, ale člověku je dáno vyklánět se do budoucnosti, což je možné pouze prostřednictvím práce. A já si prodejem firmy koupil možnost, že můžu dělat, co mě těší. Sednout si s perem k bílému papíru a z ničeho udělat něco – tím se člověk nepatrně přiblíží Bohu.

Pracujete opravdu denně, nebo jen tehdy, když se dostaví múzy?

Nepřetržitě. Jenom minulý týden jsem vzal v rámci duševní hygieny manželku na tři dny do Milána, abychom se podívali na fresku Poslední večeře páně od Leonarda da Vinciho. Trošku luxusní zážitek, uznávám. Dostane se tam jen pětadvacet lidí denně, musíte si to zajistit půl roku dopředu.

Píšete poezii, villonské balady. Má to ve 21. století smysl? Básně už zajímají málokoho.

Doba se opravdu změnila, pragmatická část mozku smutně potlačila metaforickou, nicméně kladu si otázku: Co když dnešní poezie není dost dobrá na to, aby lidi oslovovala?

Tím to nebude.

Na to já nehledím. Básně dál píšu a zkusím dokázat, že když budou dobré, tak lidi osloví. Budou je citovat, jako citují třeba Štěstí je krásná věc. Nedávno jsem vydal sbírku Český kalendář a chci věřit, že jednou bude ve všech domácnostech… Vy jste se pousmál?

Promiňte.

Taky vím, že se to asi nestane. Ale stejně to zkusím, protože vsadit si můžete i na outsidera. Výhra při sázce na něj je nejsladší.

Mimochodem, napsal jste si už nějaký epitaf?

Dávno chci, aby mi na pohřbu zahráli píseň Srdce jako kníže Rohan, protože v ní je celá moje životní filozofie.

Když je valcha u starýho Růžičky? Můžete mi tu filozofii vyložit?

Je třeba mít hráčské srdce. Vzít osud do vlastních rukou, nebát se. Milovat život. A nekňourat.

SOBEC NA KONEC

Navrhl už vám někdo, abyste se stal prezidentským kandidátem?

Sem tam někdo. Mám nějaké ty fanoušky, tak jim to odpusťte…

Co jim na to říkáte?

Že jsem jiný než třeba Havel, který politiku miloval. Já vlastně homo politicus nejsem. Jsem příliš intelektuálem a vím, že se na všechno dá dívat z více stran – doba je příšerná i nádherná, obojí je pravda… Ale takhle politik uvažovat nesmí. Ten musí nabízet nikoli dvojznačný, ale jednoznačný, ideově podložený program.

Je pro vás důležité, kdo se stane příštím prezidentem?

Kéž by to byla osoba, o které bych řekl, že reprezentuje i mne. U současného prezidenta ten pocit nemám, ale říkám si, že třeba Zuzana Roithová je vzdělaná dáma s evropským rozměrem. Ale možná se naskytne ještě někdo jiný.

Zuzana Roithová je doktorka a vy jste teď taky čerstvý doktor – antropolog. Jste pyšný?

Hrdý určitě. Chvíle, kdy mi pan profesor Sokol předával v Karolinu diplom a řekl: „Gratuluju vám, pane doktore,“ patří k zásadním v mém životě.

Copak jste si musel něco dokazovat?

Samozřejmě. Chápu život jako výzvu, aby si člověk stanovoval nejobtížnější cíle, a studium pro mě obtížné bylo. Mám ho za sebou a už se ohlížím po nějaké další zkoušce – třeba zkusím kopat ty příkopy. Anebo filmový scénář. Podle toho, co bude těžší.

Ten titul byl předčasným dárkem k narozeninám, ale jaké dary přijdou teď? Luxusní dovolená?

S manželkou jsme byli po roce a půl poprvé sami v tom Miláně. A já už nic dalšího nechci, protože naše holčička je okouzlující a vlastně bych sám sebe poškozoval, kdybych někam odjel. Jsem sobec a chci být s naší Julií. Takže ano – budu doma a bude to dovolená luxusnější než všechny ostatní.

Tomáš Poláček, Idnes.cz, 23.7.2012
foto: Jan Zátorský, Nguyen Phuong Thao