Princip náhody a nezaslouženého vyvolení je stále přítomen

17.11.2008

Textař, novinář, podnikatel Michal Horáček už si vyzkoušel leccos. Nyní uvedl nové CD Ohrožený druh a připravuje scénický projekt Kudykam.

Ve svých textech se často zaměřujete na ženská témata. Myslíte, že ženskému světu rozumíte?

Ne. Pokud si nějaký chlap myslí, že o ženských něco opravdu ví, tak se obvykle smutně mýlí. A kdyby věděl, bylo by mu to jen na škodu – z mužského pohledu je na ženě lákavá její tajuplnost. V souvislosti s albem Ohrožený druh byl pro mě důležitý jenom ten fakt, že ženský hlas je nejkrásnější ze všech nástrojů.

Jak jste vybíral interpretky pro své nejnovější CD? Jsou to většinou zpěvačky spíše alternativní, tedy širšímu publiku prakticky neznámé…

Každý příběh byl jiný,a tak jsem zkoušel mnoho různých hlasů, a nakonec vybral ty, které se mi pro dané téma zdály nejvhodnější. Hledal jsem hlasy zvláštní, je potřeba, aby se každý z nich hodil ke konkrétnímu příběhu.Podle toho jsem obsazoval jednotlivé dámy. Szidi Tobias jsem znal z předchozích desek s Hapkou, stejně jako Věru Nerušilovou. Natálku Kocábovou znám od dětství, protože je dcera mého kamaráda, na Hanu Robinson jsem narazil na ulici. Takže pokaždé to bylo jinak. A je dost dobře možné, že ještě mocnější talenty jsou dosud někde skryty…

Myslíte si, že dobrou písničku může podstatně zkazit nepřesná interpretace?

Všechno, co není dostatečně dobré, ji může zkazit. Je to alchymie. Mnohdy jen myslete na to, co říkáte a ono se to tam dostane. I malý věci to můžou zásadním způsobem vyrušit, protože to má být jako kouzlo. Když slyšíte, jak to skřípe, znamená, to, že nejste v zajetí kouzla. Musí to být tak, jako by k vám poprvé přicházela nějaká Tereza a svěřovala vám svůj příběh, jen vám – a pokud nevěříte, že jej vypráví jen pro vás, nefunguje to. S popovými písničkami je to jinak. Tam je důležitý rytmus, nikoli text. Můžete to poslouchat jen jedním uchem. Na šanson si musíte najít čas.

Jak oslovené zpěvačky reagovaly?

Byly milé a vstřícné, ale v podstatě reagovaly každá jinak. Třeba Naďa Válová je strašná trémistka, všeho se bojí, klepe se. V soutěži Superstar jí říkali, aby se tak neklepala. Já naopak tvrdil, že s tím klepáním je originálnější, že to nikdo jiný nemá. A že pro některé písničky je u mě jedinou možnou interpretkou… Stalo se mi ovšem také, že jsem byl odmítnut. Třeba Katkou Knechtovou. Vážím si, že dokázala odmítnout, připadá mi to od ní poctivý. Nemá cenu, aby na desce někdo zpíval jinak, než z nejhlubšího přesvědčení.

Z původního výběru písniček prý zbyla jen polovina? Není vám líto, že některé spadly tzv. pod stůl?

Mně by bylo líto, kdyby tam zůstaly. Učím tvůrčí psaní, a studentům zdůrazňuju, že nejdůležitější je škrtat. Člověk se musí radovat z toho, že něco dokázal škrtnout a vědět, proč to škrtnul. To je velké vítězství.

Máte nějakou nejoblíbenější?

Asi bych to nedokázal jednoznačně říct. Ale líbí se mi třeba, jak Věra Nerušilová zpívá Ohrožený druh. Byla tehdy po resekci zubů a dost jí to bolelo. Ale pro mě tím nahrávka získala nový rozměr, protože je cítit, že nejde o ústa dvacetileté holky, ale sedmdesátileté dámy. Ozvěnu jejího mládí zpívá moje dcerka… je to zvláštní rozhovor těch dvou. Pro mě opravdu zajímavá věc.

Zalistujme názvy písniček – je vám někdy Veselo k uzoufání?

Smutno mi nebývá, ale veselo k uzoufání někdy jo. Je to taková paralela k pocitu, který léta řešila naše generace. Bylo to u nás tak divně veselý – nebyla zima, nebyl hlad, ale bylo to k uzoufání. Kdekdo řešil, zda zůstat nebo odejít. Myslím, že se to týkalo statisíců lidí.

Je všechno jak má být?

Vůbec nic není, jak má být. To, co má být, je idea. Ale my nežijeme v ideálním světě. Mezi tím, co má být a tím, co je, existuje věčné napětí. A to napětí nás žene dál,- k tomu ideálnímu, jehož ovšem nikdy nedosáhneme.

Moc se mi líbilo přirovnání, podle něhož se muž chová jako „nudle v bandě.“ Jak to myslíte?

Na začátku našeho rozhovoru jsem řekl, že ženskému světu nerozumím, a ani nechci rozumět. Ale jedno vím, nemají rády, když jsou chlapi jako třasořitky a máte pocit, že jen tak poletujou jak nudle v bandě. Ženským ani tak nevadí, když je chlap blbej, ale jde o to, aby si stál za svým, aby konal a ne se pořád jen vymlouval. Zkrátka, aby byl čitelný, aby byl partnerem.

Vzhledem k proměně postavení ženy ve společnosti se hodně proměnily i vztahy.

Chlap potřebuje být dominantní, takže pro něj někdy může být nepříjemné, když je žena moc úspěšná. Ale žena si vždycky přeje, aby její muž úspěšný byl. A tím je ona skutečně silná; unese to, co on by neunesl.

Úplně nejstarší písničkou alba je Závoj tkaný touhami…

Složila ji v roce 1988 Tanita Tikaram pod názvem Twist In My Sobriety, byl to světový hit a mně se strašně líbila. Měl jsem ten verš, ale teprve postupně jsem z toho nedělal příběh, ale lyrickou báseň. A Milan Kymlička ji zaranžoval tak, že z countryovky udělal moderní vážnou hudbu. Muzikanti ji fantasticky nahráli a Szidi Tobias zazpívala tak, že jsem na celý kousek velmi hrdý.

Máte v životě nějakou písničku, kterou si pustíte, když je vám smutno?

Mně nikdy není smutno. Ale písničky si samozřejmě pouštím, protože někdy se chci naladit na určitou náladu, vnímat určitým způsobem. A je řada písní, které si pouštím opakovaně, zejména ty od Leonarda Cohena. To je můj kůň.

Vám opravdu není nikdy smutno? Jak tedy odkážete napsat smutnou písničku, když ten pocit neznáte?

Právě proto. To je normální psychologie. Kdyby mi bylo smutno, tak se budu snažit do svýho života vnést něco veselého. A psal bych spíš šprýmovné věci. Koukněte na nejzábavnější klauny – ve skutečném životě bývají depresivní, leckdy alkoholici. I oni si proto doplňují to, co jim chybí. Oni šprýmy, já zas tu melancholii.

Zajímaly by mě vaše další projekty. Prý jste se zabýval myšlenkou udělat muzikál z románu Michala Viewegha Andělé všedního dne?

Je pravda, že jsem ve verších napsal celé libreto, ale pak se mi to přestalo líbit. Jednak se ukázalo, že jsem příliš starý na to, abych se o umělecké prostředky dělil s kýmkoliv, byť se jedná o tak zručného spisovatele jako Michal Viewegh. A rozhodující asi bylo, že Hapkovi se do projektu taky nechtělo. Tak to nějak vyvanulo.

Další názvy, které zazněly jsou Benefice Černých koní a Kudykam. Souvisí nějak?

Benefice je původní titul toho, co se teď definitivně jmenuje Kudykam. Nejde ani o muzikál, ani o divadelní hru. Je to písňový text, který má 1600 veršů, dvacet obrazů. Bude tam 19 písní od Hapky, většinou nových, a hromada scénické hudby od Ondřeje Brzobohatého. Celkový záměr se těžko dá popsat jednou větou.

Základ je tedy hotov, jak budete pokračovat?

Už mám podepsanou smlouvu mezi naší společností, kterou jsem z toho důvodu založil spolu s Oldřichem Lichtenbergem, a Státní operou. Na 22.října 2009 je plánována premiéra. V základních spolupracovnících mám ale jasno – mám skvělou mladou scénografku Michaelu Hořejší a režiséra Dodo Gombára. Oba přidali spoustu nových nápadů, a všichni jsme se shodli na tom, že máme ten luxus, abychom na věci mohli dostatečně dlouho pracovat. Teď nastanou castingy, ve kterých budeme hledat herce a zpěváky. Ale osobně už mám spoustu tipů, mladé lidi, kteří mě zajímají, a rád bych s nimi spolupracoval –Vojta Dyk, Lukáš Příkazký, Martha Issová, Richard Krajčo, Honza Maxián, Csongor Kassai.

Jste bohatý člověk, takže si můžete dovolit splnit si každé přání. Závidíte někomu něco?

Záleží na tom, co si pod tím představujete. Závidět někomu majetek, nenávidět někoho za to, co má, to mě nenapadlo nikdy, ani když jsem byl švorc. Jediné, co mohu závidět, je talent – například Cohenovi. Ale to je taková dobrá závist – touha být jako on. Ale s tím souvisí motivace: tak to zkus!

Takže nikoli závist, ale touhy. Jaké jsou ty vaše?

Já jsem se vždycky alespoň pokusil své touhy realizovat. Někdy jsem to samozřejmě přešvihl, ale to je součást hry. Každá hra obsahuje výhry i prohry, normální součástí života jsou zklamání, ale není třeba se z toho hroutit. Jde o to, nevzdávat se předčasně. Jediné co nelze obejít – morální principy, hlas svědomí. Já jsem za totality všelijak kličkoval, ale v zásadních věcech jsem se sám sobě nezpronevěřil. Nedal jsem se do žádné party, nebyl jsem ani práskač ani komunista či svazák, nikomu se neupsal. Hledal jsem skuliny… léta jsem nesměl psát do novin, ale to byly československé noviny. A tak jsem napsal na stroji článek, dal ho do obálky, poslal do Ameriky. A tam ho otiskli, dokonce mi za jeden dali novinářskou cenu. Šlo to, i když všichni tvrdili, že to nejde. Lidi se strašně vymlouvají, že něco nejde, a tak to raději ani nezkusí.

Ale musíte mít štěstí…uznáváte, že někdo má v životě smůlu?

Hernímu světu neunikne nikdo z nás. Princip náhody a nezaslouženého vyvolení je stále přítomen. To, že má někdo štěstí, znamená, že jiný má smůlu. Štěstí má ten, kterému se hrnou do cesty příznivější okolnosti než jiným. Ale, koneckonců je to fér – proto, že štěstí či smůlu nepřinášejí lidé, ale nepochopitelná vyšší moc. Nepochopitelná a nepodplatitelná.

Myslíte, že jste měl v některém životním období smůlu?

Záleží zase na tom, jak si to interpretujeme. Rozbili mi brejle, rozřezali oko. Kdyby zranění bylo o dva milimetry jinde, buď by se mi vůbec nic nestalo, nebo bych o oko přišel. Co je tedy štěstí nebo smůla? Když mě v 70.letech zatkli a byl jsem zavřený, mohl jsem to v té chvíli považovat za smůlu. Ale nakonec se to ukázalo jako nejšťastnější moment v mém životě, protože právě v Ruzyni jsem začal psát texty. Z poslední doby uvedu případ s Vieweghovým románem. Kdyby Hapka neodmítl k tomu napsat muziku, tak bych se nepustil do nového projektu. Tehdy jsem byl naštvaný, ale dnes jsem rád, že jsem byl donucen k tomu, přemýšlet o věcech jinak.

Zajímalo by mě, nakolik jsou pro vás důležité emoce? Vy jste spíš rozumový typ, ne?

Vůbec ne. Je spousta lidí, kteří zvládají věci racionálně, ale protože nemají sny, tu iracionalitu, musí jim vždycky někdo říct, co vlastně mají dělat. Naopak, když sníte, necháte se věcmi unášet, leccos vymyslíte, a právě ti racionální lidi vám to mohou pomoci zrealizovat. Tak to bylo třeba s nejnovějším CD. Byl to můj sen, ale nejsem ani skladatel, ani zvukový mistr, ani nehraju na klavír. Na všechno jsem si najal racionální kompetentní lidi, aby mi tu vizi pomohli uskutečnit. Ale vizi jsem mít musel.

Pro mnohé bylo asi překvapivé, že jste se vrhnul na vysokoškolská studia. Pro člověka ve vašem postavení asi nebylo snadné ocitnout se najednou v pozici studenta?

Na jedné straně: musel jsem na sebe klást mnohem větší nároky než dvacetiletý, cítit jako svou povinnost studovat na červený diplom – nechtěl jsem, aby se mí zkoušející cítili při mém zkoušení trapně. Na druhé straně: mám načteno více než mladí kolegové a navíc se narozdíl od nich nemusím starat o to, jak se uživím. V tom mám ohromnou výhodu.

Ve své práci se věnujete principu hazardní hry. Prý máte ambici vydat práci i knižně?

Samozřejmě bych byl rád, aby si mou práci přečetlo co nejvíce lidí. Z hlediska práce antropologického vědce ale musím užívat správnou terminologii, odvolávat na stávající teorie a navrhovat nové, kritizovat a argumentovat. Musí to být formálně dokonalé, a tedy nikoli pro širokou čtenářskou veřejnost. Druhá část, která se s tím prolíná, je příběh, který vychází z událostí jednoho skutečného dne v roce 1972… ten je bezmála dobrodružný. Nedělám si iluze, že lidí, kteří přečtou obě části, bude hodně. Spojit vědecké teorie s uměleckým vyjádřením tak, aby to četly miliony lidí, to umí třeba Umberto Eco… Závidím mu to. A tak to zkusím.

Jana Soprová, scena.cz