Michal Horáček představuje v obrazech svou rodinu a přátele ze světa populární hudby. Vypráví o zážitcích, které ho strhly v roli předsedy poroty Česko hledá SuperStar, a nabízí ukázky z úvodu své knihy o této soutěži, jejímž inspirátorem byl a možná jediným čtenářem bude Jaromír Nohavica.
Po otci sahají kořeny Michala Horáčka na pravoslavnou Rus. Jeho pradědeček pop oslňoval při bohoslužbách urozené i mužiky především krásou svého zpěvu. „On byl najljepšij zpjévak v cjeloj gubjernii,“ zdůrazňovala Michalovi jeho ruská babička, kterou na ateliérovém snímku charizmaický duchovní objímá kolem ramen. Upil se k smrti poté, co v čtyřiadevadesáti letech ztratil hlas. Odtud patrně vyvěrá pramen Horáčkovy muzikálnosti.
Když mu byly čtyři, naučil ho dědeček z matčiny strany, jak se váže kravata a nosí smoking. Díky tomu byl počátkem devadesátých let Michal Horáček jedním z mála rychle zbohatlých Čechů, kteří to dokonale uměli. Jeho předky ze „západní“ větve charakterizuje vzdělanost a noblesa. Pradědeček byl děkanem Právnické fakulty Univerzity Karlovy, jejíž studenti dodnes těží z jeho spisu o římských zákonech. Dědeček byl entomolog světového jména. Je po něm pojmenován druh subsaharského střevlíka. No a prastrýc byl fyzik a chemik Jaroslav Heyrovský – nositel Nobelovy ceny za objev polarografu.
Mezi svou maminkou a ženou Rút, která drží v náručí syna Filipa po křtu svatém. Ke katolické víře vedla Michala Horáčka odmala především bigotní babička. Kdykoliv ho vyvezla v kočárku, jelo se do kostela. „Dodnes – když si lehnu na záda – vidím zlatou a bílou. Jsou to klenby chrámů, křídla andělů,“ říká. Jeho otec, dramaturg, překladatel a zarytý komunista, to nerad viděl.
V roce 1997 byl Michal Horáček zvolen prezidentem Akademie české populární hudby. Povedlo se mu pozvednout prestiž soutěže o Zlaté anděle – českou obdobu amerických cen Grammy. Na galavečery do Prahy je přijely udílet takové hvězdy světového popu, jako Cher či skupina REM. Horáček však z funkce po necelých třech letech odstoupil se slovy: „Nechci se podílet na organizování dostihu, ve kterém sám běžím.“
Když Petr Hapka zanaříká „Má krásko s přetěžkými víčky“, posluchačky jsou dojaté. Text budí dojem lehce vydýchnutého díla, navíc kocour i dalmatin u Horáčků opravdu žijí. Z faksimile konceptu však vyplývá, že ona snadnost je jen iluzí – a často zápasí Horáček o konečnou podobu svých strof ještě mnohem urputněji. Vždycky toužil vyprávět příběhy. Na textařskou dráhu se tvrdě připravoval, psal a přepisoval dlouho, už od roku 1974 – často na lavičce v parku, když v kočárku usnul syn Filip – než se odvážil svoje texty nabídnout k zhudebnění.
Texty Michala Horáčka jsou nejčastěji spojovány s hudbou Petra Hapky a zpěvem Hany Hegerové. Zhudebňovali je však a zpívali i jiní umělci. Někteří z nich, jako Karel Gott, jemuž Horáček složil text o tom, že je zombie, brach ze sametové revoluce Michael Kocáb či mezzosopranistka světového formátu Magdalena Kožená přišli svému textaři v létě 2002 popřát k padesátinám.
Šestého ledna 1984 zazvonil Michal Horáček neohlášený u skladatele Petra Hapky se štůskem svých textů. Měl štěstí. Stříbrovlasému bohémovi padl mezi dveřmi zrak na verš Ani velvyslanec neví, kdo ho velvyslal… „Pojď dál,“ zasmál se. „Od té doby jsem od něj vlastně neodešel,“ podotýká textař. Jejich osobnosti se přitom extrémně liší: Petr Hapka postrádá protestantské ctnosti, umí být neukázněný a brnkat na nervy svým činorodým a disciplinovaným spolupracovníkům. Když se ho například loni v létě na první pracovní schůzce Horáček s Michalem Vieweghem ptali, jaký název navrhuje pro jejich chystané společné dílo – muzikál o andělech, prohlásil: „Sejmul jsem Sámera Issu!“ Horáček to komentuje slovy „převýchova Petra Hapky není možná“. Alba jako Penzion svět, Potměšilý host či Citová investice ukazují, že není ani nutná.
V jednom splnil letošní ročník Česko hledá SuperStar očekávání Michala Horáčka ještě dřív, než se dostal na obrazovky. Jako předseda poroty se stal svědkem silných příběhů, pro něž měl vždycky slabost.
„Představte si ne úplně éterickou holku v růžové blůzce,“ líčí, „přes ni měla ještě něco narůžovělého, zkrátka žádný zázrak. Její projev však nebyl úplně marný, nic úžasného sice, ale postoupila na můj hlas. Teprve pak jsem se od technického personálu dozvěděl, že už to pro ni byla životní výhra, protože ta dívka má sestru, kterou jí okolí včetně rodičů odjakživa předhazovalo jako vzor: podívej se na Zuzanku, ty nemehlo, jak jí jde balet, angličtina, všechno, na co šáhne… A ta sestra se přihlásila taky a nezaujala nás ničím.“ Jako by Michala Horáčka těšila vítězství outsiderů, což je zvyk, který si vypěstoval jako černý bookmaker na dostizích a rozvinul jako spolumajitel sázkové kanceláře Fortuna. „Taky postoupil kluk se silně alternativním vzezřením, působil dojmem, že je mimo,“ vypráví předseda jury. „Hlas se mu tak zvláštně chvěl… Tak se ho Ondřej Soukup zeptal: Umíte zazpívat rovný tón? Zkuste to třeba v Yesterday. On ale nevěděl, co to je, rovný tón, natož Yesterday.
L. Verecký, Magazín MF Dnes, leden 2005
« ZPĚT