Hodně rušný rok má za sebou Michal Horáček. Sedmého prosince prodal sázkovou kancelář Fortuna, kterou založil v květnu 1990. Proč se s ní rozloučil? Protože už prý nehodlal pracovat pro peníze. Konec Horáčka podnikatele však neznamená konec Horáčka umělce. Právě naopak.
Jak budete po letech vzpomínat na rok 2004? Vybavíte si ho vůbec?
Aby ne. Podstoupil jsem sedmou a poslední oční operaci; vyšla mi kniha; poprvé jsem se postavil před své studenty na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy; stal jsem se předsedou poroty v SuperStar; po patnácti letech práce ve Fortuně jsem firmu prodal; s osvědčenými i novými partnery jsem začal připravovat šansonové album. A taky mi umřela maminka. A syn začal přednášet na univerzitě. A v politice nastal soumrak trýznivého období, které vstoupí do dějin jako škromachiáda. Dost dobrých důvodů, abych si ten rok pamatoval.
Která z těchto událostí vás nejvíc překvapila?
Všechny. Každá z nich byla nepravděpodobná. Nejvíc to oko. Před dvěma lety jsem utrpěl takový úraz, že na vinohradské klinice nebylo člověka, který by vsadil pověstnou zlámanou grešli na to, že se obejdu bez skleněné protézy. Oko zachránili. Pak by si ovšem nikdo nevsadil, že na něj taky uvidím. Ptala se mě na to paní Dufková v rozhlase a já jsem jí řekl: „Cesty boží jsou nevyzpytatelné. Proč bych nevěřil, že jednou uvidím?“ Nikdo mi to, pravda, nevyvracel, ale každý si myslel svoje.
Kdyby si však někdo vsadil, že neuvidíte, prohrál by.
Ano, 17. srpna mi pan primář Novák transplantoval rohovku a v listopadu si mě pozval a vstrčil mi do ruky papír, na kterém jsou napsány úryvky z klasiků, a to různou velikostí písma. Dvanáctka je největší, jednička nejmenší. Začal jsem rovnou u osmičky a přečetl jsem to. Primář zíral. Jak jsem byl v ráži, přečetl jsem i sedmičku. Pak pětku. Primář zkontroloval, jestli to náhodou nečtu tím zdravým okem, ale to přišel pozdě, protože tím zdravým okem bych to nepřečet. Pak jsem tím operovaným zmákl čtyřku a trojku. A když pan primář viděl a slyšel, jak čtu tu droboulinkou jedničku, strašně dlouho mlčel. „Já tohle slovo nikdy nepoužívám,“ řekl nakonec, „ale to… to je zázrak.“ Bylo nám trochu do breku a já jsem řekl: „Cesty boží jsou nevyzpytatelné, no ne?“ „No co,“ povídá pan primář Novák, který už se vzpamatoval. Ale řeknu vám, že překvapenej teda byl. Dosud je.
Co ta ostatní překvapení?
Knihu O české krvi otců vlasti rozebrali čtenáři za devět dní. Nakladatelství Lidové noviny to nepochybně překvapilo, ale – poučeno – honem přikročilo k druhému vydání. To se ovšem komplet prodalo za dva týdny a kniha se vyšvihla mezi bestsellery. Vzhledem k tomu, že jim došel pergamen na obálku, dojde na třetí vydání v lednu. Upřímně doufám, že je čtenářský zájem překvapí zase.
A přednášky na fakultě?
Možná, že „překvapení“ je v tomhle případě slabé slovo, vždyť právě z té fakulty mě v roce 1974 exemplárně vyloučili. Teď tam vedu seminář pro vybrané studenty… Kdo by tomu byl v době, kdy jsem odtamtud odcházel mýt černé nádobí, věřil? Ještě tak já, který ví, že cesty boží jsou nevyzpytatelné. Jinak už jen blázni.
Přednedávnem jste prodal sázkovou kancelář Fortuna. Loučil jste se s vlastní firmou s dojetím a se slzami, nebo se vám ulevilo?
Nešlo jen o Fortunu, ale o říši několika firem v několika zemích s ročním obratem přes sedm miliard a neprodával jsem ji sám, nýbrž s několika kamarády, spoluzakladateli. Domníval jsem se, že vysokou kupní cenu nám může nabídnout jen investor ze zahraničí, nejspíš nějaký etablovaný bookmaker z Anglie, ale toužebně jsem si přál, aby to byl někdo z místních. Kupodivu – místní se našli. Jak říkám, cesty boží… Dojetí se ovšem nedostavilo, firma není oko. Vždycky můžete – s dobrým nápadem, dobrými partnery a s dobrou vůlí usilovně pracovat – založit novou. Za skleněnou protézu si však živé oko, nadto vidoucí, pořídit nemůžete.
Proč jste vůbec Fortunu prodal?
Patnáct let jsem podnikal, v hazardních hrách už se pohybuju přes šestatřicet let. Vždycky jsem to dělal pro peníze, ty jsou zrovna v téhle branži skutečným měřítkem úspěchu a neúspěchu. Jenže život není jen cesta za penězi, a proto musím jeho kvalitu hodnotit i za použití jiných měřítek. Kromě jiného chci psát písničky a knihy; budou-li bestsellery, potěší mě to, protože tak se vyjadřuje zájem těch, kterým jsou určeny. Ale i v případě, že si je koupí jen sem tam někdo, budu mít – na rozdíl od chudáka vydavatele – tu svobodu mávnout nad tím rukou. A zabývat se jen tím, jestli jsem řekl, co jsem říct chtěl. Od 7. prosince, kdy jsme Fortunu prodali, už nikdy nebudu sloužit hmatatelnému úspěchu v jakémkoli směru. Dost dlouho jsem pracoval pro peníze, ty ať teď pracují zase pro mne.
Znamená to definitivní konec vašeho podnikání?
Prodej Fortuny byl třetím největším obchodem sezony po televizi Nova a Ostravsko-karvinských dolech. Možná kvůli tomu jsem o pár stránek dál (Víkend, str. 6-7, pozn. red.) na té fotce pašáků roku. Ale řeknu vám tohle: být kvůli byznysu jakoby na stejné úrovni s panem generálem Fajtlem, to je fakt nepoměr. Musím toho ještě hodně udělat, abych tam byl právem. Takže konec podnikání ano, ale konec práce ne. Naopak, ještě si utáhnu šrouby. Je spousta věcí, které musím stihnout dřív, než přijde stáří. A to přijde. Tak nevyzpytatelné zas cesty boží nejsou.
L. Verecký, Magazín MF Dnes, prosinec 2004
« ZPĚT