Když se držíte při zdi, nic nevyhrajete. To platí v kartách i v životě, tvrdí už sedmačtyřicetiletý Michal Horáček. Dnes známý textař a spolumajitel největší sázkové kanceláře Fortuna, dříve (od svých patnácti) černý bookmaker a profesionální karetní hráč. Celý život jsem hazardní hráč a všechno posuzuji jako sázku.
Přestože se kolem hazardu pohyboval, když ještě ani neměl občanku, svou životní sázku uzavřel teprve loni. Vsadil se s kolegou o milión korun, že ho porazí v běhu na pět kilometrů, ačkoli je o šest let starší a nikdy nesportoval. „Měl jsem čtyři měsíce na přípravu“, vzpomíná Michal Horáček.
Začal tvrdě trénovat pod dohledem nejdříve kondičního a poté atletického trenéra. „Ten mě naučil i takové zdánlivé maličkosti, jako je speciální uvázání tkaniček. Pokud se vám rozvážou při běhu, jste v háji.“ Závod vyhrál a zaběhl čas 21:48, což je slušný výkon perspektivního dorostence. O peníze nepřipravil jen přítele, ale i své bookmakery. Ti sázeli 45 ku 1, že nepokoří třiadvacetiminutovou hranici. „Vyplatili mi sázky a celý měsíc pak vlastně dělali zadarmo. Vzali to bez mrknutí oka. Jsou to hráči.“ Od té doby už nikdy neběžel.
Svou kariéru hazardního hráče začal Michal Horáček v devíti letech, když nad spolužáky vyhrával v čáře nejdříve desetníky, později koruny. Všechny koruny v celé škole. Už tehdy k tomu přistupoval způsobem, který z něj později udělal milionáře. Na vyučování chodil o hodinu dříve, aby mohl házení na čáru trénovat před ještě zavřenou školní budovou.
Na gymnáziu přešel na hromádky, kdy protihráči sázejí na kupky karet. Pokud bankéř otočí vyšší nebo stejnou, bere, v opačném případě vyplácí dvojnásobek vsazené částky. „Je to brutálně výhodné pro toho, kdo dává, obíral jsem spolužáky, byly to strašný věci.“
Právě hromádky ho zavedly na chuchelské závodiště. Starší student mu z nich dlužil tři stovky a chtěl mu je vrátit v neděli na dostizích. Peníze však s vidinou několikanásobné výhry vsadil na černého koně a prohrál. „Dodnes mi je nevrátil, ale jsem mu neskonale vděčný. Hrál tam předtím pravidelně a uvedl mě coby svého známého do společnosti nelegálních bookmakerů.“
U státní sázkové kanceláře bylo tipování pro hráče nevýhodné, neboť si automaticky ponechávala polovinu vsazených peněz. Proto se srocovali kolem černých bookmakerů, kde šlo o rovný boj. Bookmakerův odhad výsledku dostihu v podobě vypsaného kursu proti názoru hráče. Muž proti muži. „Černí bookmakeři byli českou specifikou, jaká nemá v okolních zemích obdobu. Stejně jako v Anglii vedli klasickou knihu, kam zapisovali sázky. Nejdříve šlo o normální živnost, po zákazu v padesátých letech fungovali dál neoficiálně.“
Michal Horáček se stal v patnácti letech jedním z nich. Zřejmě nejmladším bookmakerem na světě všech dob. Nejdříve to chodil pozorovat, poté si vsadil na koně Paloma a za padesát korun vyhrál dvojnásobek. Připadalo mu to snadné, ale rychle pochopil, že výnosnější je mít dobrý odhad a vypisovat kursy. „Někteří z kolegů měli, řekněme, dobré vztahy se žokeji. Mně to připadalo trochu odporné, nefér výhoda. Já výhody chtěl, ale vždycky jen ty férové“.
Soustředil se na závody maďarských klusáků. Aby totiž tehdejší šéfové státních dostihů vykázali nějakou další činnost, vydávali startovní listinu středečních a sobotních dostihů v sousední zemi, na které se ve dvou státních sběrnách dalo sázet, opět ale nevýhodně.
Většině hráčů nestačila nedělní Chuchle a tak přivítali, když na Maďary vypisovali kursy i černí bookmakeři. „Potřeboval jsem víc informací než jména koní a jezdců. Zjistil jsem, že v maďarském informačním středisku mají k dispozici podrobný program každého závodu. Psalo se tam, který kůň kdy a z jaké pozice zacválal, komu upadlo kus postroje a tak. Naučil jsem se kvůli tomu maďarské výrazy, které byly potřeba“.
Tohle období považuje Michal Horáček, který byl tehdy fiktivně zaměstnán v Družstvu invalidů, za největší univerzitu svého života. „Bylo těžké se tím prošavlovat. Vlastně šlo o jediný kousek kapitalismu u nás. Nabídka, poptávka, umíš, neumíš. Každý mohl přijít a zkusit to. Máš prachy? Tři ku jedný? Staly se bohužel případy, kdy bookmakeři prohráli a zmizeli se vsazenými penězi. Zkrátka book vytunelovali, předznamenalo to polistopadové podnikání se vším všudy.“
Oproti tomu gymnáziem prolezl jen s odřenýma ušima a trojkami z chování. Při hodinách pospával po náročných hráčských nocích, o přestávce rozdával hromádky. „Rodiče ze mě byli zoufalí, ale trpěli uvnitř, nic mi nezakazovali.“ Přitom nemohli tušit, že se tehdy vlastně rodí Fortuna. Dlužno dodat, že Michal Horáček přednedávnem dokončil studia filozofie.
Na svém pohřbu chce nechat zahrát píseň Srdce jako kníže Rohan, jejíž text napsal pro zpěváka Richarda Müllera. Pojednává o nocích strávených hraním karet po utajovaných bytech. Vzrušení z dostihů totiž hráčům nestačilo, otřepali se, spočítali výhry a prohry a po desáté večer už jely karty neboli valcha.
„Měsíc je jak Zlatá bula sicilská, stvrzuje, že kdo chce, ten se dopíská“ začíná skladba. „Jít na hru je něco zvláštního, není to jako zamířit na plovárnu nebo do práce. Vstoupíte do jiného světa“, vysvětluje Michal Horáček. „Proto ta Bula, vlastně nejzákladnější dokument existence národa, který z vladařů Čech dělá dědičné krále. Vždycky jsem v tom cítil jistou velebnost.“
„Pod lampou jen krátce, v přítmí dlouze zas, otevře ti kobera a můžeš mezi nás“ „Hazardní hraní karet bylo nelegální, proto se byty musely často měnit. Adresu hráč získal od takzvaného šlepra třeba na náměstí Jiřího z Poděbrad. Stejně jako popis signálu, jenž je třeba zapískat, aby ho kobera, majitel bytu, pustil dál. Někdy se raději šlepři zdvojovali, první informoval o tom, kde je druhý, a ten teprve sdělil konkrétní údaje. Touha hrát je tak silná, že se hráči scházeli i za heydrichiády a riskovali přinejmenším pracovní tábor.“
„Moje teta, tvoje teta, parole, dvaatřicet karet křepčí na stole“ „Teta je naprosto rovná hra, bankéř má proti hráči nulovou výhodu“, říká Michal Horáček. „Sází se na karty od sedmičky po eso (na stole). Bankéř otáčí po dvou kartách ze svého balíčku. Na první bere a na druhou vyplácí hráčům dvojnásobek vsazené částky“.
„Pravý hazard zničila po roce 1989 kasina. Hrajete tam proti brutální matematické nevýhodě, protože majitelé kasina musí zaplatit vysoké náklady na provoz. Vymizel pocit sounáležitosti, že děláte něco zakázaného, zmizely řeči, folklór. Je to pustá komerce, hnus.“
Oproti tomu sázky na výsledek sportovních utkání jsou podle Horáčka rovnocenným bojem mezi bookmakery a hráči. „Těm, kdo mají lepší informace a odhad než my, vyplácí Fortuna milióny“. Na hokejový zápas proti Japonsku na mistrovství světa měli čeští sázkaři vsazeno přes pět miliónů korun na naši výhru.“Seděl jsem u televize a fandil Japoncům. Bylo to vzrušující. Proč bych měl ještě něco hrát, mít pět miliónů ve hře stačí, aby se člověk pobavil, ne?“
Přesto ho to tak jednou do roka popadne a jede se vybouřit do Las Vegas, kde hraje třeba dvacet hodin v kuse kostky. „S kamarádem házíme hru, z níž kasino nemá žádný profit. Je to jako v životě, musíte eliminovat výhodu protihráče“.
„Dnes je valcha u starýho Růžičky, dej si prachy do pořádný ruličky, co je na tom, že to není extra nóbl byt? Srdce jako kníže Rohan musíš mít“. „Růžička se sice ve skutečnosti jmenoval jinak, ale byl to nejslavnější pražský bankéř všech dob. Stará škola, u něj neexistoval limit na sázku, byl decentní. O srdci Rohana se mezi hráči mluvilo odjakživa. Byli to šlechtici usazení v Čechách. Někteří prosluli telegramy z Monte Carla: Prodejte tu a tu usedlost a pošlete peníze. Náš návrat v nedohlednu.“
„Byty, ve kterých se hrálo, skutečně nebyly noblesní. Většinou patřily hráčům. Hodně se mi dařilo u spalovače mrtvol na Malé Straně. Jedna místnost, dveře vyndané z pantů místo velkého stolu, v rohu gauč podložený cihlami, na němž spala vnučka onoho zaměstnance krematoria.“
„Kdo se bojí, má jen hnědý kaliko, možná občas nebudeš mít na mlíko, jistě ale poznáš, co jsi vlastně zač, svět nepatřil nikomu, kdo nebyl hráč“ zpívá se v písni, kterou budou hrát Michalu Horáčkovi na pohřbu. Hráčský pud nemá žádné hranice, docent sedí vedle uhlíře, z ničeho se nedá vylhat. A chce to odvahu, kaliko byla pestrá látka, ze které se dělalo levné spodní prádlo.
Někdy skutečně neměl ani na mlíko, jindy v zimě přišel s pěti kožichy. „To když se hrálo u Bulhara, který v šest ráno svým exotickým přízvukem prohlásil: Kdo nema penise, muze sázet veci.“ Horáčkova největší výhra za jeden den činila třicet tisíc, největší prohra dvacet tisíc. To byly tehdy slušné peníze. „Když se držíte při zdi, nevyhrajete. Svět patří Gallileům, Einsteinům, Kolumbům, to byli obrovští valchaři ducha.“
Kde je ona hranice, za kterou se člověk stává na hazardu závislým? „Každý má svou mez. Jde o to, jestli vám to něco přináší nebo naopak bere. Ze znalce vína se může stát alkoholik. Z cestovatele člověk bez rodiny a bytu. Na druhé straně kdyby van Gogh nepřemýšlel, jak ta slunečnice má být žlutá, ale o tom, co má nakoupit v sámošce, těžko bychom teď mohli obdivovat jeho plátna.“
Bankéřem a hráčem tety přestal být Michal Horáček ve svých třiceti letech. „Nechtěl jsem se ve stáří ohlédnout a zjistit, že jsem se naučil jen hrát karty.“ Psal texty, živil se dál jako černý bookmaker a novinář. Po listopadu založil sázkovou kancelář. „Sázka to je váš názor, za kterým si stojíte a něco pro něj uděláte. Jako byl ten běh nebo maďarští klusáci. Žádné řečičky u piva. Být jen kibicem, to by mě usmrtilo“, tvrdí hráč se srdcem knížete Rohana.
Z. Michora, Právo, květen 2000
« ZPĚT