Srdce jako kníže Rohan

V posledních týdnech se co chvíli ozývá z rádií text posledního hitu Richarda Müllera. Praví se v něm mimo jiné, že hráč musí mít srdce jako kníže Rohan a další gentlemanské přednosti. Autor textu Michal Horáček nezastírá, že on hráč je. Také je to však podnikatel, básník, novinář a předseda Akademie populární hudby.

Studoval jste čtyři roky žurnalistiku. Pak vás vyloučili. Jak na tuto dobu vzpomínáte?

Byla normalizace ty roky na fakultě jsem vnímal jako ztracené. Ale protože studium bylo nenáročné, měl jsem čas věnovat se jiným věcem.

Jakým?

Mou skutečnou univerzitou byly hazardní hry. Tomu jsem se tehdy věnoval skutečně intenzívně. Od dostihů v Chuchli po dostihy v Maďarsku, na které se taky sázelo. Taky jsem hrával karty. Legálně U Nováků a pak od deseti či od jedenácti se hrálo a sázelo v různých soukromých bytech.

Proč jste chodil hrát? Dělal jste to tak říkajíc něčemu či někomu navzdory?

Abych to vysvětil, musím se vrátit k obecné situaci v té době (uvědomuju si, že jsem už pamětník, hodně mladších čtenářů už o tom nic neví). Tedy – ta doba po invazi komunistických armád, to byl čas, kdy umřela veškerá naděje. Alespoň já to hrozně prožíval s plným vědomím toho historického neštěstí. Nevěřil jsem, že by se to u nás mohlo zlepšit. Říkal jsem si dnes myslím že právem že změnit by se to mohlo, jedině až se to změní v Rusku. Takže to bylo opravdu navzdory – tomu strašnému kolektivismu, který tu zavládl, nástěnkám, domovním důvěrníkům, provomájovým průvodům a udávání na pracovištích, navzdory lžím, které se všude opakovaly. Jít hrát hazard a stát se součástí tohoto zvláštního světa, té subkultury – to bylo jako odjet do kapitalismu. Protože mezi hráči záleželo jen na tom, jaké měl člověk nápady, jak velkou práci hodlal vynaložit, aby se stal v té či oné disciplíně her dobrým či nejlepším. Vaše dobré chvilky byly odměněny, špatné potrestány.

Takže jste jeden nemorální svět vyměnil za druhý?

Ne, vůbec ne. Hráčská společnost to byl nejmorálnější svět, který jsem zažil. Nezáleželo na tom, v jaké jste straně ani odkud pocházíte. Nikdy jsem nikde nezažil takovou zvláštní instituci, jakou je spojenectví hráčů. Samozřejmě bylo zaměřeno vůči ostatním, bylo to však spojenectví legitimní. A dalo se v něm skutečně spolehnout ve všem na ostatní. Třeba v pop-music, kde se v poslední době také často pohybuju, mi tohle chábrovství jak se tomu hráčským argotem říká buď úplně chybí, nebo je ho velmi málo. Další skvělá věc na hraní a sázení je, že nezáleží na řečičkách, jen na činech. A konečně sázka jako fenomén je úžasná v tom, že je pouze výrazem vašeho názoru. Myslíte si, že vyhraje kůň A, nebo si myslíte, že začne nebo nezačne pršet, a vsadíte na to své peníze?

Trochu odbočím, ale jen malinko: myslíte si, že třeba Berka (klávesový hráč skupiny Olympic, který propadl hraní, prohrál svůj majetek a buď spáchal sebevraždu, nebo zahynul násilnou smrti – pozn. autora) přišel o život morálně, nebo nemorálně?

Každý exces v jakémkoli oboru činnosti je zhoubný. To máte, jako kdybyste se mě ptal, jestli za to, že se někdo upil, může majitel vinice, nebo jestli není nemorální vyrábět auta, když se tolik lidí zabije při bouračkách. Jsou lidé, kteří nemírně hrají, nemírně pijí, nemírně řídí automobily. Já kvůli tomu nemůžu šmahem tyto činnosti zavrhnout. Ale šmahem můžu říct, že sázka znamená zastávání názoru a že hráčské návyky velmi chybějí této společnosti. Pro hráče je třeba nepochopitelné, že někdo řekne Já mám hnědý kufřík a v něm důkazy, a pak je nemá. Že prezident řekne Já si to prostuduji, a pak se nic nestane. Nad tím hráč stojí v úžasu.

To je sice možná pravda k hraní ale přece také patří, že pár zkušených hráčů oškube kavku?

Zase to nemůžu přijmout takhle obecně. Je to stejné, jako když někoho v nějaké restauraci opijí, aby víc utratil. Ale proč ten člověk přijde do hospody nebo do té herny? Přijde přece pít či hrát. Pan Kavka se dostaví, protože chce vyhrát peníze. Chce nasadit své schopnosti, svou zručnost, svou invenci vůči stejným kvalitám ostatních lidí. Že pan Kavka obvykle špatně posoudí své schopnosti, to je jeho problém.

To je trochu demagogie šance nováčka jsou přece obvykle nesouměřitelné!

Ale kdo to může posoudit? Pouze on! Připomíná mi to další hráčský návyk, jehož nedodržování ve společnosti ve mně vyvolává mrazení. Mám úspory a dám je řekněme do Komerční banky, protože tam mi sice dávají jen deset procent, ale měl bych tam mít mnohem větší jistotu než tam, kde mi slibují dvacet procent. Jiní lidé peníze uloží třeba do kampeličky nebo do ruské banky k nějakému Karmovovi, protože mají velké oči a chtějí rychle vydělat. Pak se ale ta kampelička nebo pan Karmov položí a oni najednou začnou křičet Pomozte nám. Ale jakým právem po mně – daňovém poplatníkovi – chtějí kompenzaci za tu ztrátu? Vždyť vsadili na outsidera! Špatná sázka to byla, jejich svobodné rozhodnutí. V tom je úřece podstata kapitalismu, v tom je svobodný demokratický svět tak morální. Naopak nemorální mi připadá chtít po státu a jeho občanech uhradit takové ztráty.

Hm, vaše uvažování je v mnoha směrech nezvyklé. Pro mě osobně je ale hazard, který končí třeba sebevraždou, byť si za to oběť může sama, asi nepřijatelný?

To, co říkám, je možná nezvyklé, protože obvykle to nikdo nevyslovuje takhle radikálně. Nicméně já na té morálnosti hry trvám. Mám to podloženo svou celoživotní zkušeností. A dokonce jsem o tom napsal diplomovou práci. I ta ovšem samozřejmě vyvolala velmi rozdílné reakce – nicméně já můžu dát řadu dalších praktických příkladů ve prospěch své teorie.
V Mladém světě jste kdysi psal velmi populární Dopisy z lásky a nenávisti. Každý jste adresoval nějaké historické osobnosti.

Máte nějakého oblíbeného hráče, jemuž byste napsal?

Já vlastně celý svět nahlížím sub specie hry: Je to takový zvyk od dětství. Obrazně řečeno: vlastně jsem v patnácti letech poprvé usedl k hráčskému stolku a už jsem od něj neodešel. Takže já mám hodně oblíbených hráčů, byť někteří vůbec nikdy nevstoupili do herny či kasina. Třeba Kolumbus to musel být úžasný hráč, když vsadil na to, že svět nekončí tím, že oceán spadává přes okraj plochého světa. Řekl si: Zem je nespíš kulatá! a dokázal to. Spousta lidí by mu namítala: Počkejte s tím, pane Kolumbus, vždyť jsou tam ty mořské ochechule. A nejen to, vy tam ještě chcete táhnout ,poctivé kavky, které o tom nic nevědí! Já myslím, že každý velký tvůrce byl hráč ať už vědec, spisovatel, malíř? Třeba van Gogh to byl přece taky úžasný hráč.

Když jste s Kocábem před listopadem 1989 založili občanskou iniciativu Most (jak známo měla zprostředkovat kontakty mezi předlistopadovým disentem a vládou a po listopadu 1989 opravdu přispěla k hladkému předání moci pozn. autora), tak to byla také hra?

Svým způsobem jistě v takové chvíli sázíte spoustu věcí: počítáte s tím, že vás třeba seberou, že třeba přijdete o obživu a podobně. A do toho vám mluví manželka: Vykašli se na to, máš děti, budeš jednou nohou v kriminále? Ale vy na to přesto vsadíte a vaší výhrou bude, když se něco stane a bude to tak, jak jste to chtěl. A ta sázka byla koneckonců dost velká a důležitá, kdyby byl ten režim izolovaný v koutě, klidně se mohlo stát, že bude střílet do lidí. Takový generál Václavík by to asi klidně udělal.

Po revoluci jste opustil Mladý svět a dal jste se na podnikání o vaší sázkové kanceláři i o vás se brzy po listopadu 1989 hodně mluvilo. Pak však o vás nebylo slyšet?

Začínali jsme provoz 1. května 1990 a byl kolem toho rachot – otevřít regulérní bookmakerský podnik znamenalo tehdy způsobit šok. Takže to mělo velkou publicitu ne že bych to nějak zařizoval mezi kolegy novináři, prostě to bylo v našich podmínkách fakt nové. Vzpomínám si, že vznikla taková psychóza, že tehdy dokonce starostové mnoha měst měli pocit, že když u nich nebude Fortuna, jako by jejich město nebylo na mapě. A tak mi psali, abychom u nich zřídili pobočku! Jenže pak to pochopitelně potřebovalo asi čtyři roky všední práce chtělo to zvyknout si na to normální legální podnikání, na daně, právníky, smlouvy. Takže jsem se tomu hodně věnoval a na nic jiného jsem neměl čas. Taky jsem naštěstí intenzívně sháněl lidi, kterým bych to mohl předat. Doufal jsem totiž, že to budou v budoucnosti dělat sami – intenzívněji a lépe než já. A že na ně bude spolehnutí. Kupodivu jsem vhodné lidi opravdu sehnal i když se říká, že jsme národ zoufalců, pokrytců, zlodějů a podobně. Myslím, že to není pravda.

Přiznám se, že i mě trochu překvapuje, že jste je našel. Mluvil jsem totiž s řadou podnikatelů z řad umělců a ti si do jednoho stěžovali, že je zaměstnanci okrádají. Vy tuhle zkušenost nemáte?

Nemám. Asi je to taky těmi hráčskými návyky, tím hráčským partnerstvím. Fakt je ale taky ten, že my nabízíme našim lidem dobré podmínky a díl odpovědnosti. A taky rád přiznám, že jsem měl jednak prachobyčejné štěstí, jednak jsem proto osobně hodně udělal.

Nikdy vás nevydírala třeba ruská mafie? Nenabízela ochranu?

Ne, asi je to proto, že když máte velkou sázkovou kancelář, každý si myslí, že za sebou máte lidi s kulomety. Ne, opravdu nám nikdo nic ani nenaznačil. Zločinci si asi opravdu myslí, že jsme bůhví s kým proháčkováni. Jednodušší je pro ně zřejmě chytat menší ryby. Hokynář z Berouna je pro ně jistější cíl.

Napsal jste texty pro veleúspěšnou desku Richarda Müllera. Prý to jsou však hlavně věci ze šuplíku?

Ano. Ten návrat po čtyřech letech k tvůrčímu pojímání světa totiž nebyl lehký přece jen ty daně z přidaných hodnot a podobné věci vás dočasně prostě umlátí. Ale já založil Fortunu, abych mohl psát, ne abych se tím jako auor zničil! Takže jsem se opravdu vrátil, psaní je teď pro mě zase to hlavní.

Mnoha umělcům-podnikatelům se vrátit vůbec nepodařilo?

U mě tomu taky nikdo nevěřil. Každý mi říkal: To jsou řečičky, ty jsi milionář, máš stovky poboček, tisíce zaměstnanců, můžeš jezdit v mercedesu, tak proč bys to dělal? Ale pro mě je to psaní daleko důležitější, prožívám to, jako že se vracím ke svému povolání v původním slova smyslu. Každý rok, který jsem nepsal, považuju za strašně tvrdě zaplacený. Protože čas každého je jak známo tím jediným neobnovitelným, a proto nejcenějším zdrojem.

Z vašich článků i z textů jsem vždycky cítil jakýsi patos. Sice trochu jiný než ten oficiální, možná trochu dekadentní, ale patos. Víte o něm?

Jsem rád, že ho tam cítíte. Už když jsem před listopadem 1989 psal své Dopisy z lásky a nenávisti a dostával doslova tisíce listů od lidí, kteří jako já vnímali, že se v této zemi musí něco zásadního stát už tehdy jsem si říkal, že tahle doba si žádá odstoupení od civilismu. Historická období se totiž jak známo zákonitě střídají po renesanci přišlo rozevláté baroko po baroku zase uměřený klasicismus a tak dále. Takže bylo pochopitelné, že v šedesátých letech geniální Suchý a spol. zareagovali na písně a texty opěvující budování přehrad a celin a patos pochodujících miliónů lidí purpurou na plotně. Ale jak narůstal ten odpor v české společnosti, najednou bylo potřeba přijít s novým patosem, patosem nás lidí, kterým ukradli život. Takže třeba já rád pracuju s patosem i když ne vždy mi to vyjde. Ono je totiž někdy dost těžké odlišit patos a nabubřelost, patos a jisté megalomanství. Ale když se to nepovede, je to jen o mém jistém neumětelství.

Jste také předsedou Akademie populární hudby. Nebylo to však také jisté megalomanství, když jste se sám pustil do moderování cen Gramy?

Nikdy jsem neměl ambice být moderátorem. Jenomže já převzal akademii v době, kdy nejlepší lidé, třeba zpěvačka Iva Bittová nebo režisér klipů Zdeněk Suchý si ani nechodili pro ceny! S tím se muselo něco udělat. Chtěl jsem, aby to pochopili, aby příště rádi přišli, aby rádi pozvedli tu sošku v záři reflektorů. A abych tu svou roli oddělil od pódiového vtípkování jiných ne proto, že mám něco proti vtipům, ale protože nejsem bavič a chtěl jsem signalizovat tu změnu nasadil jsem právě do přímého přenosu v Nově to ,husté moudro. Dobře, možná se to nepovedlo, ale od té doby si lidé pro ty ceny chodí a všechny to zajímá.

Ale letos jste s Lucií Bílou moderoval Gramy zase.

Já už jsem to nechtěl dělat, já chtěl jen zařídit ten předěl. Ovšem šest dnů před letošním koncertem se ukázalo, že Richard Müller nemůže moderovat, a akademie se rozhodla dvanáct ku jednomu že jedině já to můžu zachránit. Takže já jsem nejdříve říkal Vyloučeno!, pak jsem se ale nechal přemluvit, udělal kompromis a poprosil jsem Lucii Bílou, jestli by to zkusila moderovat se mnou. A Lucka, protože je hráčka – ne hráčka, hazardérka! – do toho šla. Vida, svět někam posunují zase opravdu jen ti hráči!

D. M. Spáčil, Květy, 2000